V neděli jsme vyrazili místo ve dvě (musela jsem do práce) ve čtyři a místo vlakem autobusem, plány vzaly za své... A to do Chotěšova. Cesta autobusem byla trochu drsná, řidič při venkovní teplotě více než 20 stupňů topil naplno. V Chotěšově jsme trochu bloudili a já, už trochu ve stresu, že na ten vrch opravdu nedojdeme, řekla paní, která se na náš dotaz "Kudy" hrozně divila, kam až daleko hodláme jít, že "vesničani turistické trasy neznají, tak daleko to po značce určitě není, ne, po silnici nepůjdeme". První dva kilometry Petr stále telefonoval do práce a děti se mezi sebou neustále dohadovaly a nakonec se skoro popraly. Takže už jsem si říkala, že tenhle výlet bude katastrofa.
Nakonec se to ale nějak v krásném, voňavém lese všechno rozplynulo. Cesta byla příjemná, stoupání jen mírné, posledních 200 metrů k vrcholu (po křížové cestě) už příkré. Na kopci kostelík a místo prý nabité zemskou i mimozemskou energií.
Do Stoda to bylo už z kopce nebo po rovině, slunce nízko - ještě hřálo a navíc dělalo divy se světlem. Museli jsme spěchat, abychom stihli nějaký spoj, děti statečně a bez kňourání (Viki s malou pomocí) zvádly celých těch 10 kilometrů. Bohužel jsme neměli čas zastavit se na kraji Stodu v krásné venkovní hospodě na břehu řeky s hřištěm pro děti a s lákavou cedulí Svijany. Stihli jsme poslední vlak do Plzně, kam jsme dorazili v devět večer.







A tentokrát na vlak bylo?