Marilynn Robinsonová: Ztrácení
Ruth a její sestra Lucille vyrůstají postupně pod dohledem kompetentní, ale poněkud letargické babičky, dvou dojemně komických, ale naprosto nekompetentních tetiček, a nakonec tajemné a nepraktické tety Sylvie. Lineární osou příběhu je železniční most přes jezero, na jehož vzdálený konec nelze dohlédnout, směrovka do velkého světa nepoznaných možností, úniková cesta ze stísněného, drsným počasím zkoušeného Fingerbone. Ruth, která ve skutečnosti skoro nikdy nemluví, zde hovoří jazykem, který působí jako zjevení, nutí nás převalovat každé slovo jako při čtení poezie a zároveň dojímá svou věrohodností. Vypráví o nekonečném čekání, o tom, jak je "každá přítomná chvíle důležitá tím, co postrádá," o pomíjivosti všech snadno pojmenovatelných věcí a o ceně, která se platí za neochotu rozlišovat mezi snem a skutečností.
...vzpomínky jsou ve své přirozenosti pouhými fragmenty, rozesetými a nahodilými jako pohled do osvětlených oken...
...proč by se jinak naše myšlenky vracely k určitému gestu ruky, záhybu na rukávu, koutu jistého pokoje ve světle jednoho anonymního odpoledne, a to dokonce i ve spánku, nebo ve stáří, kdy už naše myšlenky dávno rezignují na jiné zájmy? K čemu by byly všechny tyhle zlomky, pokud nemají být nakonec spojeny?
V babiččině sadu jsem viděla umírat vstoje dvě jabloně. Jednou na jaře na nich nevyrašilo listí, ale ony tam stály dál, jako by v očekávání, s větvemi svěšenými skoro až k zemi... Každou zimu přikryje sad sníh a každé jaro se vody rozestoupí, smrt je poražena a Lazaři vstanou - až na tyhle dva. Už přišly o kůru, zbělely jim kmeny a vítr jim postupně zpřeláme všechny kosti, ale nikoho zvlášť nepřekvapí, jestli na nich jednou vyraší nový lístek. Byla by to jen drobná změna, jako kdyby se třeba měsíc začal otáčet kolem své vlastní osy. Připadalo mi, že co zaniklo, nemusí být nutně ztracené.
Chtít a mít jsou si stejně blízké jako skutečnost a její stín - protože kdy puká plod na jazyku sladčeji, než když toužíme po jeho chuti, a kdy jindy se chuť štěpí do tolika vůní a příchutí země a zralosti, nebo, konečně, kdy něco vnímáme smysly tak cele, jako ve chvíli, kdy to postrádáme? A znovu je tu znamení - svět se zacelí. Vždyť přát si dotek něčí ruky na svých vlasech je bezmála jako jej cítit. Cokoli ztrácíme, získáváme samotnou touhou zase zpět. A když sníme, aniž o tom víme, touha nás střeží jako anděl, hladí nás po vlasech a nosí nám lesní jahody.