Na zahrádce jídelny Vegetka, při obědě...
Osoby: já, on (postarší pán v kovbojském klobouku)

Já: Dobrý den, můžu si přisednout?
On: Jistě. To mi bude dvakrát chutnat.
(pauza)
On: Vy jste místní? Z Plzně?
Já: Ano.
On: To se máte. Můžete sem chodit jíst každý den. Já jsem v Plzni jen někdy...
Já: Každý den sem ale nechodím, to by mi tady přestalo chutnat. Občas potřebuju maso.
On: Cože? Vy jíte mrtvoly?
Já: Hmmm. Ano, jím mrtvoly. Někdy.
On: To byste neměla. Vůbec to nepotřebujete jíst. My lidé to nepotřebujeme.
Já: Ale já cítím, že někdy hrozně moc potřebuji kus masa.
On: To si jen myslíte! Jen dráždíte chuťové buňky! Tělo maso nepotřebuje!
Já: Popravdě řečeno mi ale maso zas tak moc nechutná. Když ho ale déle nemám, jsem lehce nesvá a jakoby slabá...
On: Lidé by neměli jíst mrtvé buňky, slečno. Kdybychom jedli pouze živé buňky, nepotřebovali bychom žádné doktory. Podívejte, kolik mám petrželky! Víte, kolik je tam živých buněk?
Já: Hodně?
On: Velmi moc! Víte, co by byla ideální strava člověka? Co by mu mohlo naprosto stačit?
Já: Ne...?
On: Jetel. A voda. Nejlépe čistá voda z lesní studánky.
Já: Obyčejný syrový jetel? Tepelně neupravený?
On: Jistě! Jinak byste ty živé buňky zabila!
No to teda ale zabil spoustu buněk, když tam měl tolik tý petrželky! Pochybuju, že by je za něj zabil už kuchař tim, že by jí vařil. A koukla si se Lucie, jestli měl kožený boty?