
Jmenuji se Mašle a bydlím teď u nich. Narodila jsem se 1. května ve Vodním Újezdě. Tam jsem měla maminku a tetu Agátu. To je ten pes. Hezky se o mně staraly. Zbyla jsem tam poslední, brášku i sestřičku si někdo odnesl mnohem dříve.

Jednoho dne přijela holčičla. Vzala mě do náruče a usmívala se. Nebylo to špatný. Olízla jsem jí prstíky a chutnala celkem sympaticky.

Dala mě do krabice a odvezly mě s její maminkou k nim. Musím říct, že se mi u nich líbí. Holčička si se mnou pořád hraje, vlastně všichni, i ten kluk a velká paní a velký pán.

Všude se u nich válejí kniky, to je něco pro mě, mám co cupovat!

Na spaní přes den mám svůj pelíšek, občas se tam stočím. Ale ze všeho nejlepší je to jejich křeslo. Jsem v něm úplně maskovaná.

Tohle jsem já, v celé své kráse:

Občas po mně chtějí, abych šla na chvilku ven. Ale zatím se mi moc nechce. Je tam zima, lítají tam mouchy a když fouká vítr a všechno se hýbe, je to opravdu strašidelné. Někdy to dění venku ráda pozoruji, ale většinou mě to uspí.

Asi třetí den u nich se mi podařilo něco, co jsem chtěla udělat od začátku, ale hned jsem si netroufala. Skočila jsem z křesla na stůl! To byl let! Velká paní tam měla kafe, chtěla jsem ochutnat, ale ona na mě trochu křikla.

Říkala něco o tom, že můžu všude, ale na stůl ne. Je to jediné zakázané místo. Dělala jsem celkem úspěšně, že neslyším...

Velká paní mě ale vzala a dala dolů. Takový skok a jsem zase dole. Naštvala jsem se a schovala se. Ať si mě hledají, tady mě nikdo nevidí!

Večer chodím spát s Viki. Je u ní teploučko a voňavo. Je to moje kamrádka, uklízí po mně a dává mi jíst. I když nesmím na stůl, budu tu spokojená, cítím to!

ťuťu a ňuňu
chtěla bych být také kočkou u Sichingerů, mňau