Červen 2009

Mašle - nová členka rodiny

23. června 2009 v 9:24 | Lucka
Jmenuji se Mašle a bydlím teď u nich. Narodila jsem se 1. května ve Vodním Újezdě. Tam jsem měla maminku a tetu Agátu. To je ten pes. Hezky se o mně staraly. Zbyla jsem tam poslední, brášku i sestřičku si někdo odnesl mnohem dříve.
Jednoho dne přijela holčičla. Vzala mě do náruče a usmívala se. Nebylo to špatný. Olízla jsem jí prstíky a chutnala celkem sympaticky.
Dala mě do krabice a odvezly mě s její maminkou k nim. Musím říct, že se mi u nich líbí. Holčička si se mnou pořád hraje, vlastně všichni, i ten kluk a velká paní a velký pán.
Všude se u nich válejí kniky, to je něco pro mě, mám co cupovat!
Na spaní přes den mám svůj pelíšek, občas se tam stočím. Ale ze všeho nejlepší je to jejich křeslo. Jsem v něm úplně maskovaná.
Tohle jsem já, v celé své kráse:
Občas po mně chtějí, abych šla na chvilku ven. Ale zatím se mi moc nechce. Je tam zima, lítají tam mouchy a když fouká vítr a všechno se hýbe, je to opravdu strašidelné. Někdy to dění venku ráda pozoruji, ale většinou mě to uspí.
Asi třetí den u nich se mi podařilo něco, co jsem chtěla udělat od začátku, ale hned jsem si netroufala. Skočila jsem z křesla na stůl! To byl let! Velká paní tam měla kafe, chtěla jsem ochutnat, ale ona na mě trochu křikla.
Říkala něco o tom, že můžu všude, ale na stůl ne. Je to jediné zakázané místo. Dělala jsem celkem úspěšně, že neslyším...
Velká paní mě ale vzala a dala dolů. Takový skok a jsem zase dole. Naštvala jsem se a schovala se. Ať si mě hledají, tady mě nikdo nevidí!
Večer chodím spát s Viki. Je u ní teploučko a voňavo. Je to moje kamrádka, uklízí po mně a dává mi jíst. I když nesmím na stůl, budu tu spokojená, cítím to!

Holčičky

12. června 2009 v 16:43 | Lucka
Ivanko, Soňo a Helčo, tak jsem vybírala a zkoumala, kterou z fotek upravit a nechat udělat pro každou z vás jednu...ale nemohla jsem se rozhodnout. Takže tady jsou a vyberte si a pak mi dejte vědět. Ještě mě napadlo, že by mohl Petr udělat všechny a dát je různě zpřeházené nebo tak jak jdou za sebou na papír... Jsou očíslované, pod kurzorem se číslo objeví. Trochu ty fotky ještě zesvětlím.

Pro ostatní čtenáře: tyhle holky si samy říkají Niki, Viki, Bibi a Zizi. Jinak je to Nikolka, Viktorka, Rebeka a Zuzanka. Foceno v pondělí 8. června na dvorečku u Lišků. Maminky sedí opodál a ládují se kávou a buchtou, kterou upekla Ivana, ale prý se jí nepovedla, protože tam zapomněla dát vejce a dodala je na poslední chvíli, přičemž musela všechno promíchat, vrstvy se smísily, což neměly dělat, a Ivanky polovička ji malinko zkritizoval. Snědly jsme všechno.
Podle těchto fotek je jasné, že největší opice je Vikina.

Ze Zadova přes Mezilesní slať na Zlatou studnu a zpět trochu jinudy

8. června 2009 v 14:56 | Lucie |  tip na výlet
Tenhle výlet vymyslela Veronika. Je zrovna na Zadově ve škole v přírodě a v neděli odpoledne měla volno, tak jsem za ní přijela z Vimperka. Byla to spíše procházka, ale moc pěkná. Cestou jsme zažily hřejivé sluníčko, déšť i menší krupobití. Všechno kolem vonělo a skoro až přehnaně se zelenalo. Jedno se nemění: zase jsme došly do cukrárny :-)

Oslava byla trojnásobná

8. června 2009 v 14:50 | Lucie
Kromě Filipa, který slaví 9 let, oslavoval své deváté narozeniny i Jakub a své šesté narozeniny jeho sestra a Viktorky kamarádka Johanka. Každý měl svůj vlastní dort s příslušným počtem svíček a dohromady měli spoustu hostů, tím pádem i spoustu dárků.

A tohle je ten slavný Viktorky ženich Toník. Viki prohlásila, že ho asi miluje...

Živé a mrtvé buňky

3. června 2009 v 8:54 | Lucie |  rozhovory
Na zahrádce jídelny Vegetka, při obědě...
Osoby: já, on (postarší pán v kovbojském klobouku)
Já: Dobrý den, můžu si přisednout?
On: Jistě. To mi bude dvakrát chutnat.
(pauza)
On: Vy jste místní? Z Plzně?
Já: Ano.
On: To se máte. Můžete sem chodit jíst každý den. Já jsem v Plzni jen někdy...
Já: Každý den sem ale nechodím, to by mi tady přestalo chutnat. Občas potřebuju maso.
On: Cože? Vy jíte mrtvoly?
Já: Hmmm. Ano, jím mrtvoly. Někdy.
On: To byste neměla. Vůbec to nepotřebujete jíst. My lidé to nepotřebujeme.
Já: Ale já cítím, že někdy hrozně moc potřebuji kus masa.
On: To si jen myslíte! Jen dráždíte chuťové buňky! Tělo maso nepotřebuje!
Já: Popravdě řečeno mi ale maso zas tak moc nechutná. Když ho ale déle nemám, jsem lehce nesvá a jakoby slabá...
On: Lidé by neměli jíst mrtvé buňky, slečno. Kdybychom jedli pouze živé buňky, nepotřebovali bychom žádné doktory. Podívejte, kolik mám petrželky! Víte, kolik je tam živých buněk?
Já: Hodně?
On: Velmi moc! Víte, co by byla ideální strava člověka? Co by mu mohlo naprosto stačit?
Já: Ne...?
On: Jetel. A voda. Nejlépe čistá voda z lesní studánky.
Já: Obyčejný syrový jetel? Tepelně neupravený?
On: Jistě! Jinak byste ty živé buňky zabila!

Veselá olympiáda

2. června 2009 v 13:27 | Lucie
Tradiční Veselá olympiáda v černické škole, 1. června:


Před lety...

2. června 2009 v 13:21
...to vypadalo jinak. Aut bylo málo a měla svoji duši a když vás přepadl zloděj, hned jste se (bez mobilu!) dovolali četníků, ti se hned dovolali armády a za chvillku jste měli zpět v ruce svůj před okamžikem ukradený kufr.

To jsme zažili v sobotu 30. května v plzeňském Bolevci. Na přehlídce veteránů jsme si každý vybrali to své auto, svého favorita...vlastně jen já a Petr, Filip se totiž nemohl rozhodnout ("tohle! ...ne, tamto! ...nebo ne, radši tohle!") a Viktorku to nezajímalo. Jediné, co ji zaujalo, byl kočárek-veterán - s opravdovým živým miminkem a pak taky střílení, ale to ji spíš vyděsilo. Točená zmrzlina leknutí hned zahnala a pak jsme se ještě vydali do tamní ezoterické vesmírné tajemné relaxační a dost strašné čajovny - kavárny, kde jsme si vyložili karty. Vyšly nám samé podivné věci...