Tento den se v Sudoměřicích sloužila zádušní mše za prababičku. Jeli jsme všichni. A všichni jsme byli rádi, že jsme tam jeli. Babička byla také ráda, že jsme přijeli. Děti seděly v kostele jako zařezané, tiše a klidně... Slunce svítilo, na silnicích pusto, všechno se zelenalo a vonělo... Po mši se šlo k příbuzným... Trošku jsme pomohli s obědem, děti běhaly po zahradě, Viki obdivovala koně a králíky (později jednoho s chutí slupla). Filip našel svoje zapomenutá auta, s kterými si tam jako malý hrával. Viki našla dvě plyšové kočky.
Cestou domů jsme si ještě zavýletili. Stavili jsme se v Dobronicích u Bechyně na hradě a samozřejmě v místní hospodě U kaštanu. Porovnávali jsme si s Petrem svoje rozdílné vzpomínky na tohle místo. Byli jsme tam kdysi jako vodáci, každý jindy... Petr tam byl několikrát... Já ten den potřetí. Na svoji druhou návštěvu jen tak nezapomenu (někdy v roce 1999)...dostihl mě tam střevní lužnicový vir. Dětem se tam líbilo, byly tam poprvé. A máme letos první turistickou známku! Sezona je zahájena...




To PzČ řiká sýýýýr?