A ještě sněží,
přitom už nemuselo,
auto stojí ob dva bloky
s uraženým nárazníkem,
peníze, peníze,
všichni chtějí peníze,
město je zablácené,
víkendy utečou vždycky
jakoby nic,
večery se valí
dny se šrotují
na sebe
v nerozpoznatelný chumel,
děti rostou,
my stárneme,
všude problémy,
věčně dál,
stále něco zařizovat.
Včera jsem četl vědecký článek,
že celý vesmír je hologram,
nic než promítnuté iluze.
No to mě nakrklo!
Tolik práce, třeba včera jsem
měl přinést odpadkový koš,
co stojí už dva dny u dveří ven,
já na to zase zapomněl,
tolik jsem na to myslel
a stejně jsem zapomněl!
Ten koš tam stojí dál, já na to myslím,
stejně to zase zapomenu,
říkám si.
Ale ať!
Třeba to tak nebude.
Jasně to vidím,
moje holografická ruka
uchytává okraj koše,
mé holografické tělo stoupá po holografických schodech
domu na Jiráskovo náměstí,
slyším štěkot holografické čuby
za dveřmi souseda holografa a holohlava,
jdu, nesu koš,
v hlavě slyším znít Smetanovu Vltavu,
nesu ho až do kuchyně
a dávám ho do skříňky pod dřezem!
Cítím sílu,
jsem plný optimizmu,
objímám ženu a děti a raduji se
ze života!!!
Jsme hologram,
smějeme se s Filipem a malá Viki
řekne:
já jsem ale stejně spíš princezna.
Dám pusu Lucii,
podívám se na ní
a řeknu,
tobě to dneska ale zase sluší panečku!
přitom už nemuselo,
auto stojí ob dva bloky
s uraženým nárazníkem,
peníze, peníze,
všichni chtějí peníze,
město je zablácené,
víkendy utečou vždycky
jakoby nic,
večery se valí
dny se šrotují
na sebe
v nerozpoznatelný chumel,
děti rostou,
my stárneme,
všude problémy,
věčně dál,
stále něco zařizovat.
Včera jsem četl vědecký článek,
že celý vesmír je hologram,
nic než promítnuté iluze.
No to mě nakrklo!
Tolik práce, třeba včera jsem
měl přinést odpadkový koš,
co stojí už dva dny u dveří ven,
já na to zase zapomněl,
tolik jsem na to myslel
a stejně jsem zapomněl!
Ten koš tam stojí dál, já na to myslím,
stejně to zase zapomenu,
říkám si.
Ale ať!
Třeba to tak nebude.
Jasně to vidím,
moje holografická ruka
uchytává okraj koše,
mé holografické tělo stoupá po holografických schodech
domu na Jiráskovo náměstí,
slyším štěkot holografické čuby
za dveřmi souseda holografa a holohlava,
jdu, nesu koš,
v hlavě slyším znít Smetanovu Vltavu,
nesu ho až do kuchyně
a dávám ho do skříňky pod dřezem!
Cítím sílu,
jsem plný optimizmu,
objímám ženu a děti a raduji se
ze života!!!
Jsme hologram,
smějeme se s Filipem a malá Viki
řekne:
já jsem ale stejně spíš princezna.
Dám pusu Lucii,
podívám se na ní
a řeknu,
tobě to dneska ale zase sluší panečku!
Teda zprvu jsem si myslela, že ti napíšu, že to je skoro na hrob, ale pak si tu zatáčku trochu vybral. Jdu si dát dvojku, jsem na ní, myslim, připravená.