Únor 2009

Fiktivní fiktivní svatba

23. února 2009 v 19:43 | Lucie, Viktorie |  rozhovory
Viki: Mami, dnes jsem se ženila!
L: Ano? A to mi říkáš až teď! Ve školce?
Viki: Jo!
L: A koho sis brala?
Viki: Tondu.
L: A měla si šaty?
Viki: Červený. A korunku. Ale neměla jsem střevíčky! Jenom bačkory, to bylo blbý.
L: A měli jste i hostinu?
Viki: Byla hostina.
L: A co? Dort?
Viki: Dort byl, ale jako hračka. Ale měli jsme opravdovou papriku a mandarinky.
L: A kdo říkal - Viki, bereš si Tondu...?
Viki: Paní učitelka. Ta, co má Emičku. Ale nevím, proč nebyla nevěsta Eliška. Měla to být Eliška.
L: Aha, a jakto, že jsi byla tedy nevěsta ty?
Viki: Protože jsem se první přihlásila! Já a Tonda! A mám prstýnek, podívej...

Za hodinu (u večeře):

L: Viki, pojď, napíšeme spolu o té svatbě.
Viki: Mami. Nachytala jsem tě!
L: Jak? Co? Svatba nebyla?
Viki: Ne. Já si to vymyslela!
L: Celý? I s tou hostinou a tak?
Viki: Jo. Všechno.
L: Vikino, ty jsi ale potvora...

"Sněhulák s velikýma plsama"

23. února 2009 v 19:32 | Viki
Název vymyslela Viki. Co ještě říkala k tomuhle sněhuláku, nebudu dál popisovat. Šla v sobotu s tátou ven a takhle to dopadlo:

Z karnevalu

16. února 2009 v 11:48 | Lucie

LUCKY narozeniny

15. února 2009 v 13:31 | Filip
Včera po florbale táta s Viki někam odešli, nevěděli jsme kam.Já s mámou jsme si doma dali oběd,pak jsi šla máma lehnout,zachvíli usnula úplně.Potom přišla Viki,a pak táta.Odešli protože šli nakoupit DÁRKY pro LUCKU.Mezi tím co máma spala udělali jsme velkou OSLAVU,počkat vevelikánskou neboli prostě největší oslavu na světě.Potom se konečně máma vzbudila,a teť to začne!Víte co, no přece OSLAVA!!!Měli jsme tam velký dort,

který pomalu mizel ze stolu, takže byl vlastně malí.Máma dostala parádní KOLEČKOVÉ BRUSLE a náký krém ale tomu já nerozumím.









a taky samozřejmně od táty kytku, ta voněla ,no čuchněte si sami,
tam
dole.
Já jsem dostal auto a Viki skládací korunku.


Skutečné boje

15. února 2009 v 11:31 | Lucie |  florbal
Sobota 14. února - další florbalový turnaj, už předposlední. Tentokrát v Plzni, hala Lokomotivy na Slovanech. Báli jsme se, že bude málo hráčů, spousta se jich omluvila pro nemoc. Ale dvě lajny trenér nakonec postavil. A kluci, kteří přišli, hráli skutečně jako o život. Bojovali a měli radost z každého úspěchu (i když to zrovna nebyl gól). A těch gólů dali šest!

První zápas s pořádajícím FBC Plzeň dopadl 7:1, bylo to moc pěkné, kluci se rozehráli, nevzdávali se...a na další boj proti Horšovskému Týnu byli všichni ve velmi bojovné náladě. Během zápasu dokonce i vedli a pak drželi dlouho remízu:
Pak ale dostali mimochodem dost sporný gól, z trestného střílení, čekali na písknutí, soupeř střelil dřív... Takže konečný výsledek byl 2:3. I tak - veliký úspěch!
Posledním soupeřem byly Karlovy Vary. I když dal Filip gól hned v úvodu, a pak Standa a Kuba také bodovali, dopadlo to 3:12. V poslední třetině byli kluci už hodně unavení, přece jen se střídaly jen ty dvě pětky. Byli ale spokojení, všichni (i dospělí) odcházeli v dobré náladě. Pár fotek na závěr...
(Trenéři se na svém oblečení opravdu nedomluvili :-)

Ale ať!

11. února 2009 v 10:51 | Petr |  pro fanoušky poezie
A ještě sněží,
přitom už nemuselo,
auto stojí ob dva bloky
s uraženým nárazníkem,
peníze, peníze,
všichni chtějí peníze,
město je zablácené,
víkendy utečou vždycky
jakoby nic,
večery se valí
dny se šrotují
na sebe
v nerozpoznatelný chumel,
děti rostou,
my stárneme,
všude problémy,
věčně dál,
stále něco zařizovat.
Včera jsem četl vědecký článek,
že celý vesmír je hologram,
nic než promítnuté iluze.
No to mě nakrklo!
Tolik práce, třeba včera jsem
měl přinést odpadkový koš,
co stojí už dva dny u dveří ven,
já na to zase zapomněl,
tolik jsem na to myslel
a stejně jsem zapomněl!
Ten koš tam stojí dál, já na to myslím,
stejně to zase zapomenu,
říkám si.
Ale ať!
Třeba to tak nebude.
Jasně to vidím,
moje holografická ruka
uchytává okraj koše,
mé holografické tělo stoupá po holografických schodech
domu na Jiráskovo náměstí,
slyším štěkot holografické čuby
za dveřmi souseda holografa a holohlava,
jdu, nesu koš,
v hlavě slyším znít Smetanovu Vltavu,
nesu ho až do kuchyně
a dávám ho do skříňky pod dřezem!
Cítím sílu,
jsem plný optimizmu,
objímám ženu a děti a raduji se
ze života!!!
Jsme hologram,
smějeme se s Filipem a malá Viki
řekne:
já jsem ale stejně spíš princezna.
Dám pusu Lucii,
podívám se na ní
a řeknu,
tobě to dneska ale zase sluší panečku!

Na výletě s Filipem

8. února 2009 v 19:50 | Lucie |  tip na výlet
Tohle vlastně není ani tak výlet, jako naše oblíbená trasa, kterou jsme prošli už několikrát oběma směry, často s různými hosty, kteří nás navštívili ve Vimperku. Pamatuju si například, jak jsem tudy šla s Janou S., Filipovi bylo sedm měsíců, seděl v krosničce a my obě jsme se střídaly v jeho nošení. Zpočátku se nám šlo hezky, ale asi za dva kilometry se chlapeček pěkně pronesl. Skoro jsme nedošly... Vzpomínám si, jak jsem tudy šla několikrát sama, třeba v tom únoru roku 2000, kdy jsem Filipa teprve čekala. Bylo tehdy už takové teplo, že jsem se na louce vyhřívala na sluníčku jen v tričku.

Naposledy jsme šli z Vimperka přes Bořanovice do Bohumilic s Veronikou, Davidem a Míšou v srpnovém vedru... V tuhle únorovou sobotu (na Veroničin svátek) jsme to s Filipem a Maxem vzali opačně - do Bohumilic jsme se svezli vláčkem a pak po silničce do Bořanovic a přes louky, lesy a kolem potoka do Vimperka.

Viki s námi nešla, protože je ještě v rekonvalescenci, vzala jsem ji jenom na malou procházku kolem bloku:
Petr s námi taky nešel, protože musel jet do Plzně, ale doprovodili jsme ho tu jednu zastávku do Bohumulic. Takže pár fotek...

Viktorka

2. února 2009 v 16:28 | Lucie
Když jsem si s dětmi před pár týdny prohlížela staré fotky, nechtěně jsem Viktorce připravila veliké zklamání. A šok.

"Ukaž mi fotky ze svatby s tátou," řekla. Chvilku jsem hledala, a pak jsem asi dvě fotky našla. Viki se podívala a vyvalila oči:

"Cože?! Ty jsi neměla korunku? Ani závoj? Ani bílé šaty až na zem???"
"No, neměla...ale modré šaty až na zem jsou taky pěkný, ne?"
"Ale nejsou princeznovský! Ty nosíš..." Byla naprosto vyvedená z míry, fotky odhodila a šla se projít po bytě. Pak přišla a říká: "Ukaž mi fotky, kde jsem malá."

S obavami jsem jí podala asi čtyři snímky. Musím přiznat, že se mi malinko třásla ruka. To to zase schytám...

Pozoruji svoji dceru, jak si kriticky prohlíží fotky svého raného dětství. (Jenomže není stále v raném dětství....? Má terpve pět let!) Jsem zvědavá, co z ní zase vypadne. A pak - světe div se - mě (i když stále se skepsí v hlase) pochválila:
"No, aspoň že jsi mi oblíkala šaty! I když jsem ti to ještě neuměla říct! A jsou hezký, ty šaty, koukni Filipe!" Koukněte:



Teď je Viki nemocná, má nefalšovanou chřipku. V sobotu jen spala, ležela, museli jsme ji nosit i na záchod, vůbec nejedla. V neděli už s námi ale seděla u oběda. Nemluvila, tvářila se jako boží dopuštění. Až když se Petr ptal Filipa, jaké zná říční ryby a ten odpovídal "kapr, štika, pstruh...", řekla Viktorka s vážným výrazem: "A mořská panna."

Opožděné novinky z florbalu

2. února 2009 v 16:00 florbal
Poslední turnaj se konal v Domažlicích 25. ledna. Nebudu ani zapisovat výsledky jednotlivých zápasů... Prostě bylo mnoho hráčů nemocných. A ti, co jeli, onemocněli následující pondělí...takže v neděli byli už zřejmě nalomení. Chyběla jim dravost.
Ale společnou fotku ze závěru turnaje samozřejmě máme!
Jinak ale...kluků je stále více, trénuje jich už dvacet pět. A tréninky je moc baví, nikdo se neulejvá, makají naplno. Takže? Zbývá jen vydržet.