Leden 2009

Michal Viewegh: Andělé všedního dne

29. ledna 2009 v 11:15 | Lucie |  počteníčko
Pro dvaapadesátiletého Karla z pražských Nuslí je úterý 5. září 2006 posledním dnem jeho života, ale to zatím vědí jen andělé... Mladá vdova, učitel autoškoly, sebevrah a čtyři andělé - to jsou možná trochu překvapiví protagonisté nové knihy Michala Viewegha. Nejčtenější současný český spisovatel v ní s obvyklou fabulační a kompoziční bravurou vypráví příběh jediného dne, na jehož konci se tři lidské osudy spojí v jeden. Sám autor novelu charakterizuje jako "svižnou story o lidech, andělích a umírání" či "knížku o nás všech, jejichž čas je vyměřen, a přesto se stále chováme, jako bychom tu měli být věčně".
I když je téma knihy poměrně vážné, po Příběhu služebnice to bylo pro mě odpočinkové a rychlé čtení. Moc se mi líbily některé věty. Např.: Životní pravdy nelze vyslechnout. Obávám se, že i andělé se k nim musí prožít. Nebo...: nemusíme věřit v Boha, ale nesmíme přestat doufat...

Sestry

28. ledna 2009 v 10:44 srovnáváme
17. listopad 1990

24. leden 2009


Margaret Atwoodová: Příběh služebnice

27. ledna 2009 v 18:58 | Lucie |  počteníčko
Knížku jsem koupila k Vánocům naší babičce. Ale měla něco rozečteného, tak jsem ji začala číst ještě o štědrém večeru.
Už dříve jsem četla od Atwoodové povídky, které se mi moc líbily... proto jsem sáhla po tomhle románu, ale přiznávám, že jsem o něm jinak nic nevěděla. Začetla jsem se hned od první strany, ale také hned od první strany mě to čtení deprimovalo. A deprimovaná jsem byla víc a víc... Kvůli stavům naprosté bezútěšnosti nečtu sci-fi literaturu - nahání mi strach. Tohle je podobné... já to snad už číst nebudu... ale nedalo mi to, četla jsem dál. Z přebalu jsem se dozvěděla, že byl podle téhle knihy natočený i film, mrkla jsem se na internet - a opravdu: sci-fi film Příběh služebnice! Závěr? Přečetla jsem půlku knihy, aniž bych si uvědomila, že čtu sci-fi. Dočetla jsem do konce. Úplně deprimovaná, ale nadšená.

Tereza Boučková: Rok kohouta

27. ledna 2009 v 18:49 | Lucie |  počteníčko

Tuhle knihu jsem četla už před Vánoci. Pobrala jsem ji se všemi známými, kteří ji četli, dokonce i s neznámými na internetu. Pár dní jsem nemyslela na nic jiného a vlastně jsem nebyla schopná ani o ničem jiném mluvit...

Je to zvláštní čtení v tom, že text hltáte (skoro všichni, s kterými jsem mluvila, knížku přečetli na jeden zátah), a přitom se moc těšíte na to, až tu hrůzu budete mít za sebou. Hrůzou myslím samozřejmě obsah knihy, ne styl a formu. Styl je naprosto obnažující, málokdo má podle mého názoru odvahu "pustit ven" takové podrobnosti ze svého života, ze svých vztahů, ze svých citů a pocitů...

Na internetu je množství diskuzí k problematice, kterou Boučková popisuje - k adopci romských dětí. Mě mrzí jen to, že někteří si myslí, že svou knihou vlastně lidem uvažujícím o adopci malých Romů jejich rozhodnutí rozmlouvá. Boučková se prostě jen vypsala ze svých zkušeností, bolestí a zklamání... Nikdy bych nevěřila, že je možné něco takového prožít (a teď mám na mysli i její předchozí knihy), teď o tom vím, mohu o tom přemýšlet...a hlavně jí mohu poděkovat za zprostředkovaný prožitek. I když jen jako. Vlastně - naštěstí jen jako.

Závěry z třetího víkendu roku 2009

19. ledna 2009 v 13:23 | Lucie
Uplynulý víkend jsem pozorovala více než jindy sebe a svoji rodinu, zajímalo mě, jak se vlastně všichni mají (máme), co pořád řeší a co považují za úspěch.

Viktorka je tedy stále posedlá svojí vlastní svatbou, to už jsem tady psala. Dokonce se už i ustálil její výběr ženicha, je to Toník, pouze ve středu po florbalovém tréninku se přiklání k Radimovi. Na obrázku, který nakreslila v pátek večer, je ale zase Toník:

Jinak povídala, že úspěch je, že už umí bruslit, udělat baletní úklonu a že se těší, až ji konečně objednám na logodepii, aby se naučila splávně mluvit.

Filip je úspěšný ve škole, má samé pěkné výsledky z pololetních testů, těší se, že za vysvědčení dostane nové lego. Zlepšuje se ve florbale a přečetl letos už celou jednu dlouhou knížku.

Petr považuje za svůj největší úspěch v letošním roce, že se ještě nezbláznil, že jsem mu sama od sebe zavolala, že začal bruslit a chodit do sauny, a to, co o něm prohlásila Iva...a ještě jiné věci, které sem ale nemohu napsat.

Já považuji za svůj letos zatím největší úspěch to, že jsem překonala ostych a šla v sobotu s Petrem, Vikinkou a Filipem do společné sauny s rodinkou Konášů.

Bylo to nakonec skvělé, děti vydržely v sauně i pět minut a pak skákaly do bazénku se studenou vodou, vřískaly a budou určitě brzy otužilé. Taky se mi povedlo je v neděli přemluvit k procházce. Spala jsem do devíti, pak jsem vystřídala Petra, který hned usnul. Děti nechtěly ven. Ale nalákala jsem je na krmení kachen u řeky. Tak šly, ale Viki nebyla vůbec nadšená a dlouho se tvářila takhle:



















Když jsme došli k lávce, kachny nikde, řeka byla zamrzlá a na zasněženém ledě jen jejich stopy. Kachny šly na výlet - usoudila Viki - a šla na houpačku.


Taky proběhl závod, Filip nechal Viktorku vyhrát, takže pak už byla zase dobře naladěná. I když kachny nikde. Zato jsme potkali spoustu tatínků a maminek s pytlíkama se starým chlebem.

Ráda bych napsala, že se mi taky v sobotu povedl guláš a bramborové knedlíky. Všichni říkali, že je to moc dobré... Ale asi dvě minuty po obědě si vyndali chleba a krabí pomazánku. Petr to v neděli trochu předělal a všichni si přidávali (i já). Pro příště tedy zůstávám u těstovin a pečeného kuřete.

Náplast na depresivní den

12. ledna 2009 v 21:54 | Lucie
Dneska jsem se na internetu i ve večerním televizním zpravodajství dozvěděla, že
"tak jako loni, i letos připadá nejdepresivnější den roku na druhé lednové pondělí. V tomto dni se totiž sejde hned několik negativních faktorů a lidské psychice nebude přát ani počasí. Krach vztahů a manželství, dluhy z Vánoc, oslabená vůle pro nová předsevzetí, šeď všedních pracovních dní v kontrastu se svátečním veselím a také šedivá a mrazivá příroda i krátké dny, to vše udeří na maximum lidí."

Pravdou je, že mi dopoledne bylo trochu smutno, zdaleka bych však tohle smutnění nenazvala nějakou depresí. Jen ta šeď všedních pracovních dnů, mráz a žádné slunce...

Po práci jsem jela pro děti. Když jsem otevřela dveře školkové třídy, viděla jsem Viktorku v dlouhých a bílých princeznovských šatech, s korunkou na hlavě. Stála vprostřed kruhu ostatních dětí, vedle ní jedna z jejích mnoha lásek Toník Borůvka. Měli svatbu a Viki měla v očích takový ten výraz, jakoby se jí splnilo její největší přání.

Dovedla jsem jí ke skříňce, ať se převleče. Mezitím jsem šla pro Filipa na zasněženou školní zahradu, kde řádila družina. Uviděla jsem ho, jak klečí na nějakém klukovi, zřejmě ho zrovna položil na lopatky. V tváři měl šťastný vítězný výraz.

Holka a kluk.

Jeli jsme domů a ačkoli se v autě za mnou trochu hádali, bylo mi mnohem méně smutno. Doma bylo teplo a útulně. Dovolila jsem Viktorce zapnout si na půl hodiny počítač, už hraje sama své "holčičí hry", většinou oblíkačky. Využili jsme s Filipem toho, že mlčí a četli jsme si každý svoji rozečtenou knížku. Venku už byla skoro tma. Ale zas ještě o něco míň smutno.

Pak se do mě dala zima, celá jsem se klepala a všechno mě bolelo. Petr přišel z práce, zabalil mě do deky a uvařil čaj a pak ještě horkou čokoládu. Viki se ke mně přitulila a povídá mi: "Jsi smutná?"
Já: "Nejsem, jen mi je zima."
Viki: "Bojíš se čertů?"
Já: "Nebojím."
Viki: "A bojíš se Mikulášů?"
Já: "Ne."
Viki: "Bojíš se, až budeš v pekle?"
Já: "Cože? Ne!"
Filip: "Proč by byla v pekle, dyk máma nezlobí. Bojí se, aby nebyla tlustá."
Já: "Ale nene, nebojím!"
Viki: "Ty se nebojíš vůbec ničeho??"
Já: "O vás dva se bojím."
Viki: "Neboj, mami. My se ti neztratíme."

Jaképak smutno ?

Dveře

9. ledna 2009 v 10:52 | Petr |  malým čtenářům
Dveře

Dveře pořád mlely pantem.
Kdo šel kam a kam jde tamten.
Pant se na ně obořil.
Div, že futra nezbořil.
Dveře teď jsou vyděšené.
Mlčí, dírky vytřeštěné.
Povídaj pak tiše sobě,
nemít kliku, už jsme v hrobě.

Bota

9. ledna 2009 v 7:08 | Petr |  malým čtenářům
Bota

Bota ponožce se svěřila,
že by radši nežila.
Cítím samotu,
strašnou pro botu.
Fusekle se diví,
na botu pak civí.
O tom, že jsi v páru
nemáš ani páru?

Šly šle

9. ledna 2009 v 6:51 | Petr |  malým čtenářům
Šly šle

Šly šle navštívit mašle.
Jedna mašle ale kašle.
Druhá mašle se zas naštve.
Šle já nemám ráda.
Ať mi vlezou na záda.
Kšandy na to praví s klidem.
Na záda my lezem lidem.
Že jste ale děsné mašle,
navštívíme radši rašple!

Báječný den

8. ledna 2009 v 14:48 | Petr
Zítra mě čeká báječný den,
jdeme se školkou sáňkovat,
řekla a podívala se na mě.
Můžu se dívat večer chvíli na televizi,
zeptal se a podíval se na mě.
Přijdu z práce dýl,
ale večer už budu doma,
řeklas a podívala se na mě.
Slil jsem horký čaj
s chladnějším
dohromady.
Aby se dal rovnou pít.
Na hladině hrnku
se rozběhly kruhy.
Od středu ke krajům
a zase zpátky.
Pak jsem uklidil po večeři,
vysypal do koše
skořápky od vajíček,
napustil vanu.
Chvíli jsme se dívali na televizi.
Pak po čtení před spaním,
zhasnul jsem lampičku a řekl:
Tak a spát,
zítra nás čeká báječný den.

Předsevzetí

7. ledna 2009 v 21:43 | Petr
Také jsem si dal předsevzetí!
Hlavně nebudu nic odkládat a nebudu zapomínat.
Chtěl jsem to sem napsat pěkně zostra hned prvního,
ale odložil jsem to
a pak jsem na to zapomněl...

Staré a nové věci

7. ledna 2009 v 14:17 | Lucie
Děti si žádná novoroční předsevzetí nedaly, aby taky jo. Viktorka má ale všechno dopodrobna rozmyšlené. Například zcela přesně ví, čemu se letos bude věnovat a co vypustí. Takže vypouští plavání. Plácat se v bazénu s celou hordou jiných dětí, z nichž některé se vytahují, jak parádně už umí plavat a jiné vřískají na kraji bazénu, že do vody nevlezou, prý nemá zapotřebí. Lepší je chodit plavat s mámou a tátou, v neděli v podvečer, kdy tam skoro nikdo není, skákat jim z okraje do náruče, bublat ve vířivce, honit se v divoké řece a jezdit na tobogánu.

Naopak se rozhodla, že se bude věnovat moderní gymnastice. Kamarádka Mařenka jí vyprávěla, co tam dělají a že je to moc pěkný. Navíc si velice dobře pamatuje z předloňské dovolené v Opárně ty šikovné holky, co tam běhaly se stuhou nebo míčem a k tomu jim navíc vyhrávala muzika! Pokračuje v tancování, od neděle se několikrát denně ptá, kdy budou tanečky. Vzhledem k tomu, že ve čtvrtek, odpovídám na to několikrát denně čtyři dny v týdnu.

Také má naprosto do detailů vymyšlené, co bude mít na sobě, až se bude vdávat. Občas změní nějaký detail (ještě na té dokonalé konečné verzi samozřejmě pracuje), takže místo diadému teď vítězí korunka, kterou měla ta princezna v pohádce Elixír a Halíbela. A samozřejmě bílé šaty až na zem, kolem výstřihu velké bílé květy a závoj. Po kom ta holka je? Po mně tedy určitě ne, alespoň ne v tomhle...

Filip své zájmy nemění. V první řadě florbal, to je vlastně jediné, na co se těšil při odjezdu z Vimperka do Plzně. Výtvarka je také stabilní zájem, sice ho moc nerozjíždí, ale vzhledem k tomu, že svoji učitelku zná od narození a že se často věnují animovaným filmům, nestěžuje si na nic. Na sportovních hrách hrají většinou florbal, takže taky spokojenost. Počítačový kroužek ho baví, protože ho vede muž a ten se ještě navíc jmenuje Filip.

Do školky a školy se ani jeden z nich netěšil, ale už si zvykli. Oba zírali s otevřenou pusou, když nám kamarád Ivan vyprávěl o své dceři. Mařenka se prý probudila 5. ledna ve 3.45 hod., že už to nevydrží, chce se obléknout a jít do školky. Marta ji přemluvila, ať si k nim lehne ještě do postele a spí, je brzy. Mařenka se tam převalovala a neusnula. Pak si sedla na židli u postele a pozorovala spící rodiče. Po šesté to Ivan vzdal, vstal a odvedl ji do školky...

Já se rozhodla, že když je už Filip třeťák, mohl by si začít sám od sebe číst. Když jsme viděli, že začne padat na zem nebo chodit sem tam po bytě hladíc stěny a nábytek a říkat "jánevímcodělat", začali jsme radit: tak si čti! Sklidili jsme většinou jen nechápavý pohled. Přitom můj synovec David četl ve třetí třídě už knížky o Narnii!

Takže jsem zavedla "čtecí půlhodinky". Nechtěla jsem ale nikoho nutit. Měl to být co nejpříjemněji strávený čas. Teplý, uklizený pokoj, čaj nebo horká čokoláda, svíčka v aromalampě - uklidňující vůně... Filip si vybral knížku Větvička a Ploutvička, kterou našel pod stromečkem, je nadšený, přečetl už pět kapitol. Čte si pro sebe. Já čtu šeptem Viktorce, a když je doma Petr, jeden z nás si čte něco svého a druhý s Viki. Všichni, dokonce i děti, se na tuhle chvilku těšíme. Čas nikdo neměří...

Silvestrovská jízda

5. ledna 2009 v 21:03
Letošní, vlastně tedy loňská cesta zvláštním vlakem na Kubovku byla tentokrát večerníčková. Takže Viki se už tolik nebála (před rokem bylo sci-fi, před dvěma strašidla). Těšila se na vílu Amálku a makovou panenku i motýla Emanuela. Byli tam všichni! Trautnberk, hajnej, Bob a Bobek a další. Makovou panenku jsem přistihla za nádražím, jak kouří! Viki z toho byla celá pryč. (viz také zde)

Pak jsme z toho rumraje utekli sáňkovat. Ale předtím nás Petr ještě vyfotil u vlaku. Viki se fotit nechtěla, schovává se za mnou.

Pod kopcem jsem ji ale dostihla a vyfotila ji, jak se opaluje. Bylo krásně.
Taky jsem si sjela kopec. Byla jsem asi jediná samotná dospělá na bobech. Ale jen jednou.
Po skvělém obědě od babičky jsme ji a děti nechali, ať si to po svém nějak oslaví a jeli jsme do Plzně. Večírek se konal u Konášů, kromě nich tam byl i Václav s Alenkou a Helena se Stuartem - Britem, takže jsme trochu mluvili i anglicky. Já tedy až když jsem něco vypila. A to ještě jen let´s dance, everybody! Program večera byl dost pestrý. Ivanka hned při našem příchodu plánovala věci, že jsme na ní jen zírali, ale naštěstí k tomu nakonec nedošlo. Byla už dost načatá, tak jsme to tolerovali. A pokračovala dál. A my s ní.
Takže to bylo pití a jídlo. Pak ještě kouření. Kluci si dali doutníky.
Já s Alenou a Helenou jsme zkusily vanilkové turecké cigárko.


Ivana zase všechny trumfla.
Pavel nám potom ukázal své brouky. Říkal i různé jejich názvy, česky i latinsky, já to ale zapomněla. Ale sblížila jsem se s jedním z nich. Na té druhé fotce, to je moje ruka, na které to zvířátko spočívá!

Pak nastalo drbání vlasů drbátkem na vlasy - hitem posledních Vánoc. Všechny holky z toho byly v tranzu, klukům to nedělalo nic.
Zlatým hřebem večera (tedy to už po půlnoci) bylo tancování. Nejkrásnější bylo, jak tancovala Helena s Ivankou. Chodí na kurz, tak to umí. Z toho zas byli v tranzu všichni kluci. Ale my holky trochu taky.
Takže z toho plyne, že celý rok 2009 budeme všichni zúčastnění tak trochu v tranzu!

Za oknem modré nebe a další rok

3. ledna 2009 v 11:10 | Lucie
A všechna moje (a nejspíš nejen moje) obvyklá předsevzetí (zdravě jíst, učit se jazyky, více číst, méně sledovat televizi, více cvičit) letos poprvé ustupují do oblasti těch hloupostí a malicherností, které není třeba až tak moc řešit. Navíc několik těchle předsevzetí už pár let dodržuji, takže by to stejně bylo jen o povelu vydržet.

Letos mám nová přání, nové cíle, nové touhy. Některá se mi splní, na některá budu muset zapomenout, s jinými mi poradí čas. Naslouchat více dětem, být trpělivější a tolerantnější, užívat si čas s nimi. Všechny nepříjemné úkoly, které mi přijdou do cesty, vyřešit co nejdříve a nezametat je pod stůl. Upevňovat svá přátelství, být svým bližním co největší oporou, nepropadat panice, chodit do přírody, psát a přemýšlet... Klepat a hledat...

Těm pár lidem, kteří čtou tenhle blog, přeju, aby na své cestě neviděli světlo jen v jejím cíli, ale aby si všimli všech jiných světel, které tuhle cestu mohou lemovat. I cesta může být cílem...