Aneb Druhý, ale doufám už tradiční adventní víkend s Janou
Aneb O kolečko víc
Aneb Jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet
V pátek kolem třetí jsme vyrazily z Prahy směr jih. V autě jsme poslouchali Navarovou a povídaly si o ní. Abychom neplakaly, jedly jsme čokoládové bonbony. Až na bloudění v Táboře nám cesta rychle utekla a dorazily jsme v pět hodin do lázní Bechyně. Lázeňský dům Olga, pojmenovaný po Janině mamince, jsme našly snadno. Dostaly jsme rozpis procedur, různé poukázky na různé věci zdarma a klíčky od pokoje. V šest hodin byla večeře v lázeňském domě Jana, pojmenovaném po Janě. Doufala jsem, že Jana pojmenuje náš pokoj č. 151 třeba Slávek nebo Milan, ale ani ji to nenapadlo. Večeře byla dobrá, ale měly jsme po ní hlad. Rozhodly jsme se vyrazit do víru městečka. Centrum Bechyně tvoří jedna dlouhá hlavní ulice (Libušina - pojmenovaná po nějaké Libuši, tu ale v rodině Soukupů nemají) a náměstí T. G. Masaryka lemované malebnými domy a kostelíkem. Za náměstím je schovaný klášter a kousek dál zámek, který byl ale zavřený.
Našly jsme vinárnu, bylo však obsazeno. Protože se nám v ní líbilo, zamluvily jsme si stolek na sobotní večer. Pro večer páteční jsme vzaly zavděk hotelovou restaurací Na Panské. Objednaly jsme si láhev Modrého Portugala a sýrový talíř, nějaké to kafe a vodu. Za chvilku to bylo. Do Olgy jsme se pak nějak domotaly. Ještě jsme si pustily film s názvem Santa je úchyl, říkaly jsme si, že podle názvu to bude pěkná blbost, ale nečekaně dobře jsme se bavily. Otázka je, jestli to bylo Portugalem nebo Billy Bobem.
V sobotu ráno jsme na snídani skoro nevstaly. Ale tak jsme se těšily, že jsme tedy vylezly z postele. Po snídani nás čekala první procedura - bylinková koupel. A teď si to všichni představujte (a pozor - nechci vzbuzovat závist - chci všechny přítelkyně a třeba i všechny své přátele povzbudit v jejich rozhodnutí jet do lázní): Krásná lázeňská sestřička vám mile řekne, abyste se svlékli, připraví vám obrovskou vanu plnou horké a voňavé vody a nechává vás tam dvacet minut se louhovat. Potom pro vás přijde, zabalí vás do velkého prostěradla a odvede k lůžku, kde se zachumláte do teplé deky a můžete si zdřímnout. Po té horké koupeli se tak příjemně točí hlava...
Následuje ruční masáž. Tady tedy měla Jana velkou výhodu. Masíroval ji mladý masér. Nahou! Jana se ale nestyděla. Naopak si to hezky užila. Masíroval ji 25 minut. Mě masírovala nervózní masérka, která na toho Janinýho maséra nadávala, že je pomalý, zdržuje, porušuje tak rozpis, protože masíruje dlouho. Byla jsem hotová za deset minut a měla jsem chuť jí říct, jestli by mi ho nezavolala. Ale zase jsem neměla na obličeji hodinu obtisknuté kolečko z té masírovací postele. Jana ano:

Před obědem jsme ještě stihly procházku a kávu v takové neuvěřitelně růžové cukrárně. Po obědě jsme šly do pokoje. Měly jsme v úmyslu jít na výlet. Ale pršelo, celkově bylo velmi pošmourno. Koketovaly jsme s myšlenkou, že zalezeme do pelechu a budeme se dívat na Vraždy v Midsomeru. Pak jsme došly k názoru, že to není možný, aby v tom hrabství měli tolik vražd. Válet se můžeme doma (i když jak kdo...). Šly jsme na výlet. Také kolem jedné hospody, kde měli plakátek, že ten den se koná myslivecký ples. Zvěřinová tombola! Hlavní cena divočák! Podívaly jsme se na sebe. "To bychom byly rokerky, kdybychom tam šly!" Povídá Jana. Pak jsme přemýšlely, jestli by se nám ten divočák vešel do kufru auta. Ale nemáme co na sebe. A máme rezervaci do vinárny.
Nakonec jsme zvládly jedenáct kilometrů - podél Židovy strouhy až do Nuzic a zpět. Pršelo. Bylo to ale nádherný. Zima nám nebyla a věděly jsme, že až dojdeme do Olgy, čeká nás finská sauna a ta bude několikanásobně příjemnější po tomhle deštivém výletě! A byla.





V sauně jsme byly samy a užily si to. Na oběd šla sice Jana s kolečkem na obličeji, já šla ale na večeři červená jako rak, dala jsem si totiž v sauně tři kola, Jana jen dvě, ale za to delší. Po večeři káva v baru a pak tradá do vinárny u Pichlů. Vybrala jsem si v duchu z výběru sedmi lahví červeného vína dvě a řekla jsem Janě, ať si taky vybere dvě, jestlipak se shodneme alespoň v jedné. A vybrala ty samé co já! Tomu se říká 15 let přátelství. Jednu z těch dvou lahví jsme vypily.

A pak jsme vypadaly takhle:


Večer v pokoji a v noci taky Jana zase sjížděla nějaký film, já hned usnula a zdály se mi moc hezké sny...
Ráno, v neděli, nás čekalo ještě plavání v krásném bazénu, který měl tvar trojúhelníku, a také vířivka. Potom jsme na pokoji hned zase usnuly. Zvláště vířivka nás totiž odrovnala. Po obědě jsme jely, já se ještě zastavila v Sudoměřicích u Bechyně za prababičkou... A za necelé dvě hodinky jsme už byly v Praze.
Dnes ráno jsem mluvila s Janou. Popisovala mi, jak zrovna přišla ze snídaně, na které byla s Pavlou. Co všechno dobrého snědla, vypila, kolik za to zaplatila a jak se pak pěkně prošla do práce. Musela jsem jí pochválit, jak pěkně si umí ten život užívat. "Však jsem se měla od koho učit, Lucinko," odpověděla! Učím lidi, jak si užívat život! A pak že mi je ta pedagogická škola
k ničemu...