Prosinec 2008

V kině

31. prosince 2008 v 18:25 | Petr |  pro fanoušky poezie
Položila jsi mi hlavu na rameno,
po chvíli jsem schválně řekl,
že ději filmu nerozumím,
chtěl jsem slyšet tvůj hlas,
jak mi něco říkáš,
jak se ti zablýskne v očích,
jak ti proběhne tváří nepatrné pousmání.

Pak ses předklonila,
silueta tvého těla ozářená paprsky světla
v šeru kina,
jsi něžná,
kolem tebe se prostírá klid.

Opět jsi se opřela,
trochu jsem se tě dotknul a
tys mi podala ruku,
položila jsi ji dlaní vzhůru,
jako podšálek,
který drží teplo v hrnku čaje.


Fotky z Vánoc

31. prosince 2008 v 18:22

28. prosince 2008 v 10:25 | petr |  pro fanoušky poezie
nad Boubínem sněží
všechny kopce se zatáhly
mraky jsou tlačeny
nad naše údolí.
V rádiu praská
žádná stanice není k nalezení.
Každou chvíli
tu bude bouře se sněhem
a šero nás políbí
na vybledlé tváře.
Ještě chvilku počkám
a pak
vyjdu
ven.

Advent v Bechyni a s Janou

22. prosince 2008 v 22:09 | Lucie
Aneb Druhý, ale doufám už tradiční adventní víkend s Janou
Aneb O kolečko víc
Aneb Jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet

V pátek kolem třetí jsme vyrazily z Prahy směr jih. V autě jsme poslouchali Navarovou a povídaly si o ní. Abychom neplakaly, jedly jsme čokoládové bonbony. Až na bloudění v Táboře nám cesta rychle utekla a dorazily jsme v pět hodin do lázní Bechyně. Lázeňský dům Olga, pojmenovaný po Janině mamince, jsme našly snadno. Dostaly jsme rozpis procedur, různé poukázky na různé věci zdarma a klíčky od pokoje. V šest hodin byla večeře v lázeňském domě Jana, pojmenovaném po Janě. Doufala jsem, že Jana pojmenuje náš pokoj č. 151 třeba Slávek nebo Milan, ale ani ji to nenapadlo. Večeře byla dobrá, ale měly jsme po ní hlad. Rozhodly jsme se vyrazit do víru městečka. Centrum Bechyně tvoří jedna dlouhá hlavní ulice (Libušina - pojmenovaná po nějaké Libuši, tu ale v rodině Soukupů nemají) a náměstí T. G. Masaryka lemované malebnými domy a kostelíkem. Za náměstím je schovaný klášter a kousek dál zámek, který byl ale zavřený.

Našly jsme vinárnu, bylo však obsazeno. Protože se nám v ní líbilo, zamluvily jsme si stolek na sobotní večer. Pro večer páteční jsme vzaly zavděk hotelovou restaurací Na Panské. Objednaly jsme si láhev Modrého Portugala a sýrový talíř, nějaké to kafe a vodu. Za chvilku to bylo. Do Olgy jsme se pak nějak domotaly. Ještě jsme si pustily film s názvem Santa je úchyl, říkaly jsme si, že podle názvu to bude pěkná blbost, ale nečekaně dobře jsme se bavily. Otázka je, jestli to bylo Portugalem nebo Billy Bobem.

V sobotu ráno jsme na snídani skoro nevstaly. Ale tak jsme se těšily, že jsme tedy vylezly z postele. Po snídani nás čekala první procedura - bylinková koupel. A teď si to všichni představujte (a pozor - nechci vzbuzovat závist - chci všechny přítelkyně a třeba i všechny své přátele povzbudit v jejich rozhodnutí jet do lázní): Krásná lázeňská sestřička vám mile řekne, abyste se svlékli, připraví vám obrovskou vanu plnou horké a voňavé vody a nechává vás tam dvacet minut se louhovat. Potom pro vás přijde, zabalí vás do velkého prostěradla a odvede k lůžku, kde se zachumláte do teplé deky a můžete si zdřímnout. Po té horké koupeli se tak příjemně točí hlava...

Následuje ruční masáž. Tady tedy měla Jana velkou výhodu. Masíroval ji mladý masér. Nahou! Jana se ale nestyděla. Naopak si to hezky užila. Masíroval ji 25 minut. Mě masírovala nervózní masérka, která na toho Janinýho maséra nadávala, že je pomalý, zdržuje, porušuje tak rozpis, protože masíruje dlouho. Byla jsem hotová za deset minut a měla jsem chuť jí říct, jestli by mi ho nezavolala. Ale zase jsem neměla na obličeji hodinu obtisknuté kolečko z té masírovací postele. Jana ano:
Před obědem jsme ještě stihly procházku a kávu v takové neuvěřitelně růžové cukrárně. Po obědě jsme šly do pokoje. Měly jsme v úmyslu jít na výlet. Ale pršelo, celkově bylo velmi pošmourno. Koketovaly jsme s myšlenkou, že zalezeme do pelechu a budeme se dívat na Vraždy v Midsomeru. Pak jsme došly k názoru, že to není možný, aby v tom hrabství měli tolik vražd. Válet se můžeme doma (i když jak kdo...). Šly jsme na výlet. Také kolem jedné hospody, kde měli plakátek, že ten den se koná myslivecký ples. Zvěřinová tombola! Hlavní cena divočák! Podívaly jsme se na sebe. "To bychom byly rokerky, kdybychom tam šly!" Povídá Jana. Pak jsme přemýšlely, jestli by se nám ten divočák vešel do kufru auta. Ale nemáme co na sebe. A máme rezervaci do vinárny.

Nakonec jsme zvládly jedenáct kilometrů - podél Židovy strouhy až do Nuzic a zpět. Pršelo. Bylo to ale nádherný. Zima nám nebyla a věděly jsme, že až dojdeme do Olgy, čeká nás finská sauna a ta bude několikanásobně příjemnější po tomhle deštivém výletě! A byla.




V sauně jsme byly samy a užily si to. Na oběd šla sice Jana s kolečkem na obličeji, já šla ale na večeři červená jako rak, dala jsem si totiž v sauně tři kola, Jana jen dvě, ale za to delší. Po večeři káva v baru a pak tradá do vinárny u Pichlů. Vybrala jsem si v duchu z výběru sedmi lahví červeného vína dvě a řekla jsem Janě, ať si taky vybere dvě, jestlipak se shodneme alespoň v jedné. A vybrala ty samé co já! Tomu se říká 15 let přátelství. Jednu z těch dvou lahví jsme vypily.
A pak jsme vypadaly takhle:
Večer v pokoji a v noci taky Jana zase sjížděla nějaký film, já hned usnula a zdály se mi moc hezké sny...
Ráno, v neděli, nás čekalo ještě plavání v krásném bazénu, který měl tvar trojúhelníku, a také vířivka. Potom jsme na pokoji hned zase usnuly. Zvláště vířivka nás totiž odrovnala. Po obědě jsme jely, já se ještě zastavila v Sudoměřicích u Bechyně za prababičkou... A za necelé dvě hodinky jsme už byly v Praze.

Dnes ráno jsem mluvila s Janou. Popisovala mi, jak zrovna přišla ze snídaně, na které byla s Pavlou. Co všechno dobrého snědla, vypila, kolik za to zaplatila a jak se pak pěkně prošla do práce. Musela jsem jí pochválit, jak pěkně si umí ten život užívat. "Však jsem se měla od koho učit, Lucinko," odpověděla! Učím lidi, jak si užívat život! A pak že mi je ta pedagogická škola
k ničemu...

Trochu banální článek

18. prosince 2008 v 21:55 | Petr
Jeli jsme s dětmi do Vimperka za babičkou vlakem. Filip a Vikina si koupili na cestu svačinu - limonádu a žvýkačky.
Pak se vlak rozjel a my jsme si říkali, jak je to skvělé projet se vlakem. Hráli jsme karty, psali a kreslili do deníku a bylo to fajn.
Vikina si vezla v batůžku čerta, prý to byl dřív Ferda mravenec. Ale zlobil a teď je z něj Luciferda.
Bylo to super a furt jsem si říkal, jak je to prima jet někam vlakem. Pak jsem nechal děti u babičky a jel zpátky, za okny šero, pošmourno, koukám na sedačky před sebou a říkám si,
jak je to nudný a takový smutný jezdit vlakem.....

Viki spí

16. prosince 2008 v 4:47 | Petr
Viki spí, ale tváří se, že nespí, protože říkala, že spát nebude...

Tak to chodí...

15. prosince 2008 v 18:13 | Petr
Kdesi jsem četl, že společnost vyvíjející počítačové hry
si nechala udělat průzkum napříč populací,
aby zjistila, co hrají lidé za hry.
Výsledek byl tento: typický muž něco dobývá,
zatímco žena buduje důmyslnou strategii.

V neděli jsme měli sraz na konec naší florbalové sezony
a já jsem vedl pět kluků
a malou Viktorku procházkou do Lobez.
Cestou jsme se zastavili u lavičky, že si odpočineme.
Kluci začali dobývat
a Viki se posadila.

Advent na Křivoklátě

14. prosince 2008 v 10:18 | Lucie

Na sobotu 13. prosince jsme si dali sraz s Veronikou na Křivoklátě, kde se konají každý adventní víkend vánoční trhy - jarmark - takový pěkný opravdový jarmark, s živou hudbou, divadlem, s ukázkami různých řemesel. Nemluvě o úžasném občerstvení, občerstvovali jsme se hlavně svařeným vínem. Vypila jsem na zahřátí hned dva docela rychle, pak jsem žertovala se stánkaři, kteří mi najednou přišli nesmírně milí a zajímaví - posuďte sami:


















Veronika mi koupila k svátku čepici, měla jsem z ní velkou radost, pak mě v ní vyfotila, já jí znovu moc děkuji a dodávám: mám ji na hlavě doteď!


Veronika má čepici své přítelkyně J. N., se kterou si prý na důkaz přátelství na týden čepice vyměnily. (O tomhle jsem ještě nikdy neslyšela. Kdo si se mnou vymění čepici?)
Filip si pochutnával na grilovaném sýru, Viki si dala svoji milovanou kukuřici. Pak nám už byla zima na nohy, tak jsme šli na kávu, dětský punč a horkou čokoládu s rumem do tepla.


Na závěr jsme stáli dlouho na hradbách a dívali se na jarmark a poslouchali koledy.

Cestou z hradu:

Potom jsme všichni jeli autem do Berouna, odkud měla jet Verča vlakem domů. Ještě jsme si naplánovali, že přepadneme v Berouně Janu, ale ta se loudala cestou z Prahy a nezastihla nás ani v berounské hospodě. Naštěstí se s ní uvidím v pátek, sobotu a v neděli v Bechyni, kde si spolu vynahradíme dlouhé týdny odloučení! Tohle je vzkaz pro ni a ještě vzkaz pro Alenku Š.: opravdu jsem si plánovala, že se za tebou zastavím, ale nakonec nezbyl čas. Zjistila jsem však, že opravdu nebydlíš zase tak daleko od Plzně, čekej mě v nejbližší době!

Advent v Českém Krumlově

13. prosince 2008 v 19:50 | Lucie
Jela jsem s dětmi do Prahy už v pátek, protože autobus do Krumlova odjížděl v sedm ráno. Spali jsme u Veroniky, děti se probudily nečekaně snadno, cestou tam dokonce ani neusnuly. Do Krumlova jsme dorazili před devátou a první, co nás zajímalo, byla snídaně, kafe, horká čokoláda! Našli jsme velmi rychle pekárnu s příjemným sezením, kde dělali čerstvé teplé vafle (to si daly děti).



Potom jsme už nedočkavě pokračovali do historického centra. Chodili jsme uličkami, nahlíželi do obchůdků, vystoupali na zámeckou věž. Každých patnáct minut byl jeden z nás vedoucím výpravy a vedl nás, určoval uličky, kterými půjdeme apod. Viktorce se nevíce líbil medvěd.
Filip měl často foťák a fotil takové věci, které by mě fotit nenapadlo. Ale jeho snímky se mi moc líbí:

Veronice se nejvíce líbila věž. Říkala, že i když se jí růžová barva moc nelíbí, krumlovská růžová věž je úžasná.








Tahle fotka je pro Janu S. Pamatuješ? Poznáváš? (jo! tohle!)

Jinak slunce svítilo, dokonce i hřálo, nebe bylo modré, lidé příjemní, v hospůdkách jídlo výborné, všechny tři děti moc hodné a neúnavné. Až na cestě domů to ty moje dvě zalomily... Viki jsem pak v Praze nemohla probudit...

Tajemný hrad Radyně

2. prosince 2008 v 20:36

Nad Starým Plznencem, i když na malém kopečku, je ze všech stran vidět hrad Radyně. V jeho základech byl v neděli uschován poklad, který musela Viki s jen mírnou mojí pomocí najít. Než ho tam Filip s Petrem schovali a než vytvořili a ukryli úkoly, které nám měli pomoci při hledání, strávily jsem s Viki pěknou půlhodinku v hospodě:
Pily jsem čaj, kafe a hrály karty. Potom už nám volali, že už to prý je. Tak jsme vyrazily. Já musela Viktorce číst úkoly a hádanky, ona hned všechno uhodla, po chvilce našla další dopis (byly ve verších, ale bohužel jsem je asi už vyhodila), až sebe i mě postupně dovedla k pokladu. Sláva, žvýkačky!
Tenhle snímek měl původně být o tom, jak se matka se synem rozhlížejí po okolí. Filip se ale těsně před stisknutím spouště doslova zřítil (klouzají mu boty), ze záběru naštěstí nevypadl, ale byl to hodně legrační pád.
Naštěstí pak z hradní zdi už nespadl.
Potom jsme šli do hospody už všichni, tentokrát do jiné, ale všichni jsme si dali něco dobrého, k jídlu i pití...

Tentokrát hvězda

2. prosince 2008 v 20:18 | Lucie
Loni to byl zvon s duchem Vánoc, letos si Viki vybrala vánoční hvězdu. Druhé, tedy již tradiční pečení perníčků u Marty se konalo v sobotu 30. 11. Složení bylo stejné jako vloni, tentokrát ale s námi pekl i Filip a moc ho to bavilo. Když ho to bavit přestalo, staral se o Vojtíška, který už nebyl miminko (vloni kupodivu ano) a tak hodně všude chodil a šmátral a křičel, že chce perníkové těsto rozmatlat po celém bytě a nikdo mu to nedovolí. Viktorka, Mařenka a Johanka vykrajovaly a ozdobily každá 24 perníčků, které maminky nalepily (polevou) na perníkovou hvězdu a zase tak vznikl adventní kalendář, z kterého si Filip s Viki střídavě obden jeden perníček odlupují...až do 24. prosince.