V neděli byla Veronika ve Vimperku, po snídani jsme se rozhodly, že vyrazíme s dětmi a psem na svatou Máří. Jely jsme autem do Štítkova, odtud jsme mírně stoupaly přes louku a řídký les k rozhledně. Mrzelo mě, že s sebou nemám foťák. Byla mlha, stromy mizely a zase se objevovaly, na keřích a vysokých a nehybných stoncích trávy se třpytily pavučiny, do kterých se někde skrz mlhu opíral sluneční paprsek. Popisuju to takhle nostalgicky, protože to bylo takové nostalgické. Akorát Filip s Viktorií do toho pořád hulákali.
Z rozhledny nebylo nic vidět, jen kamenné moře pod ní a mlha. Zpátky jsme chtěly jít po červené a dojít do Štítkova druhou stranou, ale po orkánu zmizely na téhle straně kopce stromy i se značkami, takže jsem zabloudily. Došly jsem do Brda. Bylo tam hezky, pár domků a pastviny plné hovínek od ovcí, Viki kňourala, že se nedá jít. Jeden místní obyvatel nás navel zpátky na cestu (z které jsem já předtím zavelila sejít) a za chvilku jsme došly spodem do Štítkova. Měly jsme s Verčou úplně mokré boty a kalhoty, babiččin řízek s bramborovým salátem nám ale o to víc pak chutnal.
Hulákaly? Keřech? Lucie, měla by sis odpočinout. Ale jinak tě stále miluju.