Mohla bych založit novou rubriku s názvem Spící... Nemohu se totiž nabažit pohledu na spící děti. Moje máma mi láskyplně říkávala, že jsem nejhodnější, když spím. Trochu mě to vadilo (Copak mě nemá ráda, když jsem vzhůru?), takže já to neříkám. Ale chodím se dívat, jak spí, klidné, pokojné, šťastné (snad). A říkám si, že mě máma měla ráda, i když jsem byla vzhůru...ale zřejmě neměla čas si to uvědomit, při tom mém tehdejším jančení a zlobení (ověřeno!). Zatím co když jsem spala, určitě taky seděla na posteli a dívala se a zažívala podobné pocity jako teď já. Byl v nich i strach z mojí zranitelnosti? Už si to nepovíme, přesto to musí být pravda. Třeba nade mnou stáli s tátou, drželi se za ruce a říkali si, jak jsem sladká a klidná...
Každopádně se chodím dívat na spící děti i při návštěvách svých kamarádek. Než se uvaří kafe nebo naleje víno, vplížím se do dětského pokojíčku a klidním se při pohledu na spícího Vojtíška, Mařenku, Rebeku, Josefínu. Když je to miminko, občas si musím utřít i slzy. Budu se muset seznámit s nějakými mladšími ročníky, kolem už to všechno odrůstá...
Dnes bylo posezení u spících dětí o to intezivnější, že usnuly snad už při uléhání, těsně po osmé večer. Nebyla jsem ještě tak unavená, abych usnula s nimi. Tak jsem tam seděla a dívala se, celý dlouhý večer, můžu si ho užít podle svého, Petr zapíjí narození Broňkovy dcery (vida - další!) a co myslíte? Začalo mě mrzet, že už spí! Mohli jsme si ještě zahrát to hasičské pexeso! Nebo složit puzzle! Ani jsme si neřekli, co hezkého/nehezkého se nám dnes stalo. A tak říkám nahlas to obvyklé Filipovo: Tý jó, to nemá cenu. No, nevzbudili se...

Zrovna jsem se vrátila z ložnice, kde jsem koukala na Jáchyma a hlavou mi probíhalo zhruba totéž. Zamáčkla jsem slzy a jdu zkontrolovat, jestli nemáš na blogu něco nového a ty popisuješ to, co jsem zrovna dělala. A pak se divíš, že tě miluju!:o)