Listopad 2008

Podzimní modlitba

30. listopadu 2008 v 10:35 | Bohuslav Reynek |  pro fanoušky poezie
Bože, kol tvých dávných zdí má duše chodí sirá,
patří toužebně a nikdo, nikdo neotvírá,

neotvírá oken, neotvírá dveří.
Zlaty, teply jsou tvé strany, ale zde se záhy zšeří,

a v mé duši záření již chladne, pohasíná;
k svému světlu pusť ji, smutní sina

a bojí se zimy. Viz, jak mouchy, brouci
v pokoj spánku chystají se. Láska vroucí

tvá je sečteny má. - Přece méně není
duše má než oni!... Ale čím jich snění

jest mi... Nechci. Bože, otevři mi.
Bože, pusť mne k teplu; bojím se zimy.

Jdou všichni v Tebe; děti tvé, ne hosti.
Jen já jsem venku. Draví, tiší jdou a prostí.

Bože otevři mi. A ne v spánek: do Radosti...
Bože, otevři mi do Radosti.

V Nové Roli jeden opravdový úspěch

24. listopadu 2008 v 10:16 | Lu |  florbal
Turnaj v neděli 23. 11. se konal až v daleké Nové Roli, 90 km vzdálené od Plzně. Většina hráčů jela s rodiči, jen my vezli Páju a Konášovi kapitána Standu. Kluků bylo málo, což se podepsalo na výsledcích. Přesto ale kluci bojovali, nevzdávali se a dokonce i jednou skórovali. Ten největší úspěch byl ovšem v zápase, kde jsme gól nedali: s týmem GO-GO Horšovský Týn, který je vzhledem k věku většiny hráčů na naší úrovni (a to se nedá tvrdit o ostatních dvou týmech, kde trenéři nasazují jen ty nejstarší elévy) kluci uhráli výsledek 0:1! Možná, že kdyby nedošlo v posledních minutách k vyloučení našeho hráče, mohli jsme i vyrovnat. (Vyloučen byl za to, že proběhl před brankářem soupeře při vhazování!)

Fotoreportáž

Cesta do Nové Role byla náročná, náledí a navátý i padající sníh:

Kluci poslouchají poslední pokyny před zápasem:

Na střídačce:
Brankář Kilián je jedním z našich nejlepších hráčů, chytal jako Hašek s Čechem dohromady:
V pauze mezi zápasy jsme obědvali v hospodě vedle haly, jen kvůli nám zavolali mimořádně kuchařku, přesto obsluhu nával zastihl nepřipravenou, nejsou prý zvyklí...
Podání rukou na konci zápasu:
Smutný vyloučený Kuba, výborný útočník:

Na závěrečné společné fotografii je většina chlapců skleslá a unavená, přesto si prý turnaj užili...


Podvečerní rozhovor

22. listopadu 2008 v 19:52 | L + V
(Díváme se s Viki na seriál Přátelé, kde zrovna Rachel rodí dítě)

Viki: Mami, já se bojím, až budu rodit miminko!
Lucie: Ale jdi ty, vždyť je ti teprve pět!
V: No ale pak mi bude deset! A potom! Jedenáct!
L: To bude pořád brzy na to se bát.
V: Ale až mi bude 22, tak už budu mít miminko. Anetku nebo Honzíka. To už mám vymyšlený. A když nikdo, tak nikdo.

Dialog

22. listopadu 2008 v 10:03 | Desmond Egan |  pro fanoušky poezie
je toho moc málo co skutečně chci -
domek z kamene na břehu rybníka
pod černí lesa
(musel by tam být les)
a samozřejmě někoho druhého drahého
mohli bychom tam nerušeně žít s ptáky

nechceš moc příteli
jenom víc než kdokoli kdy dosáh´

dokonce i než ptáci

Jedna fotka z tréninku

20. listopadu 2008 v 7:42 florbal
Středa 19. listopadu 2008. (Chybí Adam, Hynek, Radim, Matouš,...?)

Techmania v Plzni

19. listopadu 2008 v 9:51 | Lucie
V úterý 18. listopadu jsem šla s dětmi do nové Techmanie. Jedna návštěva nestačí... Na fotkách je většinou jen Viki, protože Filip si hrál, bádal, rozumoval a všechno si prohlížel s kamarádem Kubou a jeho tátou Milošem.

Vezmi si ty bačkorky!

17. listopadu 2008 v 11:22 | Lu
Nikdy jsem nebyla pověrčivá, všechny ty černý kočky přes cestu, obcházení kanálů a zakřikování něčeho pouze tím, že to vyslovím (a když už to vyslovím, zaklepat si na zuby nebo na dřevo!), mi přišlo spíš k smíchu. Začínám ale přemýšlet...jestlipak na tom něco nebude? V minulých dnech jsem asi třikrát různým lidem řekla, že Viki vůbec nestůně (teď jsem to dokonce napsala - co ji chudinku asi čeká?) a vida, z pátka na sobotu horečka. Spala do desíti, probudila se a zlobila jako obvykle. Hmmm, to se z toho vyspala, řekli jsme si a šli jsme na procházku, do hospody na čaj a kávu a do kina. Už v kině začala kňourat, že ji bolí hlava, "mami, to je hrozný, to je hrozný..." Filip vyfotil, jak trpěla:

Já zase vyfotila, když jsem čekali po kině na tramvaj, jak se klepala u táty:

A pak usnula v tramvaji:

Když jsme přijeli domů, hned znovu usnula v posteli. Ráno všechno vyzvracela, i to, co vypila. Jela jsem s ní na pohotovost, zánět nosohltanu. Když jsme přišly domů, lehla si na gauč se Sluníčkem a za chvíli:

Probudila se asi po dvou hodinách a povídá: "Mně se tak ulevilo! Už mě nic nebolí. Chci jíst." Tak jsem je nechala doma a jela jsem ke kmotřičce do Plzence, kde jsme si povídaly a koukaly se na kočky skrz okno:
A dnes je pondělí, svátek, Viki nesmí ven, ale hrozně řádí. Tu čepici se sponkou má na hlavě od rána, nevím proč. Slaví s panenkama to, že dnes mají všichni svátek.
Ptám se Filipa, jestli si pamatuje, proč je dnes svátek. Povídá: "Ňáká ta demokracie nebo co..." Hmmm, to je tedy něco. Když si vzpomenu na tu euforii...
Viki navléká panenky do papíru. Jsou to prý plavací vestičky. Háže je na parkety (jako vody) a křičí: Plavej! Plavej! Panenky neplavou. Viki skáče za nimi. Snaží se je zachránit. Pomalu se plazí (plave) za nimi a říká: "Ještě kousek, ještě kousek, podej mi ruku, už tě mám!" Vyloví je a pokládá na pohovku a dává jim umělé dýchání. Pak řekne: "Je pozdě..." Kde k tomu přišla? Vím jistě, že v životě neviděla seriál Pobřežní hlídka.

Z raného dětství si nejvíc pamatuju jednu větu: "Luci, vezmi si bačkory!" Jak mi to lezlo na nervy! A já to za celý tenhle prodloužený víkend řekla asi padesátkrát.

Naši malí borci jdou pomalu, ale jistě za svým

12. listopadu 2008 v 18:44 | Lucie |  florbal
V neděli 9. 11. se konal v pořadí druhý elévský turnaj florbalové ligy. Tentokrát v Plzni, takže jsme nemuseli jezdit daleko, ale zase jsme byli pořadatelé, takže bylo mnohem víc práce. Kromě Martina trenéra a Sichingerů jsme zapojili ještě Miloše, který ovládal časomíru, Ivanu s Izabelou, které sepisovaly soupisky a hlášenky zápasů, Izabelinu maminku, která nám dělala zdravotnici (kromě jedné nakopnuté nohy žádný větší úraz, i když někteří chlapci dost padali přes mantinely). Tímto všem jmenovaným moc a moc děkujeme!

Na snímcích si všimněte nových dresů, už nejsou půjčené, ale přímo naše vlastní!

Zápasy: S FBC Plzeň, s kterými jsme minule v Domažlicích prohráli už v druhé třetině 15:0, jsme tentokrát dosáhli výsledku - no teď jsem to zapomněla, asi 6:2? Prohráli jsme, ale ve druhé třetině jsme zvítězily 2:0! Každopádně s námi tentokrát měli dost práce. Podrobnější informace mají oni tady.

Doufali jsme, že s Horšovským Týnem bychom tentokrát mohli uhrát alespoň remízu, ale kluci se vyčerpali v prvním zápase, tenhle následoval hned za ním. A GO-GO H. Týn byl tým odpočatý. Přesto myslím, že výsledek 3:0 je vynikající.

Karlovy Vary se svým velmi talentovaným hráčem číslo 8 nám napálily 10 gólů, to byla smršť, ale my jsme dali dvě branky, super!

Střelci gólů: David, Petr, Standa,...?

Za dva týdny v Karlových Varech snad konečně zvítězíme! A když ne, nevadí. Určitě to bude zase moc pěkný výlet.

Zapomněli jsme na společnou fotku...

Strakonice, 8. 11. 2008

12. listopadu 2008 v 18:15
Osvěžující zastavení na smutné zpáteční cestě od nemocné prababičky, na strakonickém hradě.


Vernisáž "Jejich brázdy"

10. listopadu 2008 v 8:30 | Lu
Jana H. se před lety odstěhovala s rodinou asi 30 km za Plzeň, tedy na úplný venkov. Sotva se nějak prokousala úskalím mateřské dovolené, začala přemýšlet, co tam bude dělat, když už tam je. Našla si mnoho podobně založených přátel - výtvarníků, nezapomněla ani na ty staré, společně s nimi založila spolek "Naše brázda" a v pátek 7. 11. proběhla jejich první akce.

V nepomucké Malé galerii vernisáž obrazů Lenky Sýkorové, Karla Maliny (ten se odstěhoval do Malesic, což je sice plzeňské předměstí, přesto už nemůže posedávat v plzeňských hospodách do svítání, neboť poslední autobus jede před desátou), Ladislava Sýkory, Heleny Tomáškové a Radky Vrbasové-Ježkové, která jasně vítězí - přijela až z dalekého venkova z Norska! Následoval program v Cofféé Shopu (něco z toho proběhlo už v galerii):

Dýchánek vesnické kulturní formace Naše brázda:
(... afterparty po vernisáži Ládi Sýkory, Radky Ježkové, Lenky Sýkorové, Karla Maliny a Heleny Tomáškové v "Malé galerii")
Mazací hlava generála maršála [alternative/rock]
Švajneraj [občasné dámské harmonikové seskupení]
Rantand [experimental/alternative/noize]
... a snad též videoprojekce ujetých filmů a další překvapení

Pražskou kapelu M.H.G.M. jsem bohužel už neslyšela, jela jsem domů. To, co jsem ale slyšela a viděla, jen tak z hlavy nevymažu!


Ohlasy oslavy

8. listopadu 2008 v 21:42 | Viktorka

Nevím...

6. listopadu 2008 v 9:24 | Bohuslav Reynek |  pro fanoušky poezie
Vše se modlí u mne,
okna zavřená i otevřená,
dveře zavřené i otevřené,
podlaha prostřená tvrdě,
siné zdi holé,
vzepjatá střecha...

Vysoko visí hrozny mých tužeb...

Vysoko Bůh jest,
výše než slunce a měsíc,
pokojně v dlaních svých drtí
hrozny mých tužeb -

dívám se, nevím,
kdo bude píti
víno vyslyšení...

Spící

5. listopadu 2008 v 22:09 | Lu
Mohla bych založit novou rubriku s názvem Spící... Nemohu se totiž nabažit pohledu na spící děti. Moje máma mi láskyplně říkávala, že jsem nejhodnější, když spím. Trochu mě to vadilo (Copak mě nemá ráda, když jsem vzhůru?), takže já to neříkám. Ale chodím se dívat, jak spí, klidné, pokojné, šťastné (snad). A říkám si, že mě máma měla ráda, i když jsem byla vzhůru...ale zřejmě neměla čas si to uvědomit, při tom mém tehdejším jančení a zlobení (ověřeno!). Zatím co když jsem spala, určitě taky seděla na posteli a dívala se a zažívala podobné pocity jako teď já. Byl v nich i strach z mojí zranitelnosti? Už si to nepovíme, přesto to musí být pravda. Třeba nade mnou stáli s tátou, drželi se za ruce a říkali si, jak jsem sladká a klidná...

Každopádně se chodím dívat na spící děti i při návštěvách svých kamarádek. Než se uvaří kafe nebo naleje víno, vplížím se do dětského pokojíčku a klidním se při pohledu na spícího Vojtíška, Mařenku, Rebeku, Josefínu. Když je to miminko, občas si musím utřít i slzy. Budu se muset seznámit s nějakými mladšími ročníky, kolem už to všechno odrůstá...

Dnes bylo posezení u spících dětí o to intezivnější, že usnuly snad už při uléhání, těsně po osmé večer. Nebyla jsem ještě tak unavená, abych usnula s nimi. Tak jsem tam seděla a dívala se, celý dlouhý večer, můžu si ho užít podle svého, Petr zapíjí narození Broňkovy dcery (vida - další!) a co myslíte? Začalo mě mrzet, že už spí! Mohli jsme si ještě zahrát to hasičské pexeso! Nebo složit puzzle! Ani jsme si neřekli, co hezkého/nehezkého se nám dnes stalo. A tak říkám nahlas to obvyklé Filipovo: Tý jó, to nemá cenu. No, nevzbudili se...

Velká oslava

4. listopadu 2008 v 17:12 | Filip
Přišli jsme ze školy a z práce a nesměli jsme chodit do pokoje, protože tam bylo něco ukryto. Hráli jsme karty, až Viki vyhrála, tak jsme mohli do pokoje. Byla tam krásná veliká nachystaná oslava. Napřed jsme snědli půlku dortu s lesníma plodama a potom jsme začali rozbalovat všechny dárky. Vikina dostala postýlku, no a plastelínu, knížku, korálky, mazátko na pusu a pucle, protože to byla její oslava. Takže já jsem dostal deset aut a máma náramek, táta nic.

Na téhle fotce je Viki, která bude jíst dort a strašně se těší na dárky a chce je rozbalovat už teď.
Tady je zase Viki s knížkou plnou pohádek.

A nakonec tu je máma, která pomáhá Vikině rozbalovat dárky.

Mně se oslava líbila hodně hodně moc. Ale nelíbil se mi konec oslavy, protože jsem musel psát už úkoly. To je všechno. Ahoj.

Výlet do mlhy

4. listopadu 2008 v 9:21 tip na výlet
V neděli byla Veronika ve Vimperku, po snídani jsme se rozhodly, že vyrazíme s dětmi a psem na svatou Máří. Jely jsme autem do Štítkova, odtud jsme mírně stoupaly přes louku a řídký les k rozhledně. Mrzelo mě, že s sebou nemám foťák. Byla mlha, stromy mizely a zase se objevovaly, na keřích a vysokých a nehybných stoncích trávy se třpytily pavučiny, do kterých se někde skrz mlhu opíral sluneční paprsek. Popisuju to takhle nostalgicky, protože to bylo takové nostalgické. Akorát Filip s Viktorií do toho pořád hulákali.

Z rozhledny nebylo nic vidět, jen kamenné moře pod ní a mlha. Zpátky jsme chtěly jít po červené a dojít do Štítkova druhou stranou, ale po orkánu zmizely na téhle straně kopce stromy i se značkami, takže jsem zabloudily. Došly jsem do Brda. Bylo tam hezky, pár domků a pastviny plné hovínek od ovcí, Viki kňourala, že se nedá jít. Jeden místní obyvatel nás navel zpátky na cestu (z které jsem já předtím zavelila sejít) a za chvilku jsme došly spodem do Štítkova. Měly jsme s Verčou úplně mokré boty a kalhoty, babiččin řízek s bramborovým salátem nám ale o to víc pak chutnal.

Záhada kterou nechci nikdy vyřešit

4. listopadu 2008 v 9:07 | Desmond Egan |  pro fanoušky poezie
záhada kterou nechci nikdy vyřešit
na horizontech tvých očí
v těch mlhavých prstech v jemném oddálení
na rtech z nepoložitelných otázek se záhada zmítá kolem tebe
tragická a nedefinovatelná jako vlasy a vyhlídky

na déšť ozvěny přes oblaka
nechci se dál zachraňovat před tvým osudem
který se právě stává mým vlastním

naším! myšlenka je radost
a v tvém hlasu temné stromy
plodí listy pro další listy

zkusím tě vkolébat do sebe jako řeka
odvrátit svým životem všechny noční chmury o pádech
temnotě chladu

něžně si tě přitáhnout jako spící dítě
do náruče kde můžeme snít spolu