Konečně jsem se vypravila na výstavu Adrieny Šimotové (soubor jejích prací z posledních osmi let se vystavuje v Plzni!). Petr a Filip mě předběhli, byli tam spolu před pár týdny. Obrazy, které berou dech. Jako když člověk něco cítí, jen okamžik trvající pocit (smutek, stesk, dojetí, záchvěv radosti), ani to vlastně neumí pojmenovat a najednou to vidí:

Je proslulá technikou, ve které svůj model obalí papírem, který mačká, ohýbá a pokreslí podle tělesných záhybů. Výsledkem jsou postavy, torza či věci, jakoby nedořečené a zároveň zachycené se svou aurou. Mně to připadalo, jako kdyby vydechla...: takhle to cítím... a dílo je hotové.
Později jsem se dočetla, že občas nanáší vrstvy svých obrazů jen dechem...