Říjen 2008

Niterné obrazy Adrieny Š.

29. října 2008 v 9:38 | Lu
Konečně jsem se vypravila na výstavu Adrieny Šimotové (soubor jejích prací z posledních osmi let se vystavuje v Plzni!). Petr a Filip mě předběhli, byli tam spolu před pár týdny. Obrazy, které berou dech. Jako když člověk něco cítí, jen okamžik trvající pocit (smutek, stesk, dojetí, záchvěv radosti), ani to vlastně neumí pojmenovat a najednou to vidí:



Je proslulá technikou, ve které svůj model obalí papírem, který mačká, ohýbá a pokreslí podle tělesných záhybů. Výsledkem jsou postavy, torza či věci, jakoby nedořečené a zároveň zachycené se svou aurou. Mně to připadalo, jako kdyby vydechla...: takhle to cítím... a dílo je hotové.

Později jsem se dočetla, že občas nanáší vrstvy svých obrazů jen dechem...

Duben a říjen. Rozdíl jen ve vůni

27. října 2008 v 12:37 | Lu |  srovnáváme
27. 4. 2008
26. 10. 2008

Andělská (text k písni, která mi zní už druhý den v uších)

27. října 2008 v 12:16 | Zuzana Navarová |  pro fanoušky poezie

Bože, podej mi ještě ten kalich
To víno, co s nocí se měnívá na líh
Snad nad ránem na dně se dočtu,
že v kastlíku andělskou poštu mám

A že hoře se skutálí do jedné slzy.
Ta slza se vsákne a pak ji to mrzí
Že po prvním slunci se nadechne
a kometa zamíří nad Betlém
Zatím

Počítám nebe světla, kam nedostanu
Miluju tebe a pak usnu a vstanu
A tak

Tak podej podej mi ještě ten kalich
to víno, co s nocí se měnívá na líh
Snad na dně se perlama zaleskne
pak vyměním veselé za teskné
Písně

A pak hoře se skutálí do jedné básně
ta báseň se vsákne a na zemi zasněží
A po prvním slunci a s první tmou
Ta kometa zamíří nad Letnou
Zatím

Tak podej podej mi ještě ten kalich
to víno, co s nocí se měnívá na líh
Snad nad ránem na dně se dočtu,
že v kastlíku andělskou poštu mám
Zatím

Počítám nebe světla, kam nedostanu
Miluju tebe a pak usnu a vstanu
A tak
Počítám nebe. Pusy, co nedostanu
Miluju tebe a pak usnu a vstanu
A pak...

Z Buku na Vyšovatku, pak na Veselku a zpět do Buku

26. října 2008 v 17:38 | Lucie |  tip na výlet
A v neděli jsme já a Petr nechali děti kašlat a smrkat v domě, vzali jsme psa a jeli někam kousek od poznaných míst a najednou jsem byli v Buku. Procházka odtud na Veselku přes Vyšovatku dělala jen asi šest km, šlo se hlavně přes sluncem zalité louky. Vyšovatka je kouzelná vesnička, mají tam kapli, kterou obyvatelé svépomocí vystavěli před dvěma lety, na místě té, kterou "ti zlí" srovnali v padesátých letech se zemí. To je panečku vzpruha!


Sobota 25. října, na malé i velké Homolce, Vimperk

26. října 2008 v 17:28 | Lucie

Z odpolední procházky s Viki, Filipem, babičkou, psem Maxem...




Viki dneska našla fotku

24. října 2008 v 18:39 | Lu

Tohle je asi nějaké ponaučení

23. října 2008 v 17:50 | Lucie

Chytil mě podzimní splín, ale takový ten celkem příjemný, snící. V práci mě otravovalo dělat dokonce i sobotní přílohu, což mě jindy baví.

Ne že by se chtělo zalézt do postele a spát. Spíš si tak představuju prosedět dny v ušáku a číst a číst. Ještě by ten ušák mohl být v dřevěném srubu uprostřed lesů, vedle křesla krb s praskajícím (opravdovým) ohněm a taková ta strarodávná stojací lampa... Když by bolely oči, pustila bych si hudbu a koukala střídavě z okna na plískanici venku nebo do ohně nebo bych ty oči zavřela a snila...

Takže jedu si v tomhle rozpoložení pro děti, když mi najednou vjela do cesty černá oktávka. Já jela po hlavní, měla jsem přednost. Šlápla jsem na brzdu, čtyřku jsem v tom šoku nevyřadila, takže to pěkně luplo. Ten pitomec, místo aby šlápl na plyn a rychle to projel, tak udělal to samé co já - zastavil tedy přímo uprostřed křižovatky - přímo přede mnou. Mezi našimi auty zůstala škvíra asi 2 mm. Řidič zvedl obě ruce, jako že se omlouvá, zasmál se a jel. Já se klepala, ale nastartovala jsem a dojela ke škole.

Svoji obvyklou várku čtyř dětí jsem domů dovezla čtyřicítkou. A byla jsem zase na zemi, ráda, že máme v městském cihlovém baráku aspoň ten ušák po pradědečkovi z Bukovce.

Zajímavý odkaz

23. října 2008 v 15:05 | Valerie

Štěstí

22. října 2008 v 11:41 | Benny Andersen |  pro fanoušky poezie
Na štěstí je něco zvláštního
člověk je docela rád
když ho někdy potká
ale taky nesvůj
na chvíli se zastaví
pak se opatrně krade dál
jako v minovém poli
a pokaždé když našlápne
a nevyletí do vzduchu
buď zapomene mít ze štěstí radost
nabo má vztek že neví
jak dlouho mu vydrží
takže když konečně začne mít smůlu
je to ulehčení
jako když dorazí do bezpečí
vlastně je to věčná škoda
protože na štěstí je něco zvláštního
s čím se člověk hned tak nesetká
třeba je chyba v tom
že o něm hrozně málo víme
měli bychom do něho víc proniknout
myslím že je to věc tréninku.

První turnaj! Kluci obstáli se ctí

20. října 2008 v 11:34 | Lucie |  florbal
19. října kluci sehráli tři zápasy na svém prvním turnaji v Domažlicích. I přes varování trenérů, že budou ještě prohrávat, se kluci strašně těšili. S rodiči byla skvělá domluva, většina jela také a notně povzbuzovala. Všichni museli vstávat v šest ráno, turnaj začínal v osm.

V šatně zprvu panovalo nadšení. Z dresů, z nové brankářské výstroje, adrenalin lítal vzduchem.


Z našeho brankáře Kiliána šla hrůza. K brance se jistě nikdo ani nepřiblíží!

Trenér a vedoucí týmu začali udílet poslední pokyny před prvním zápasem. (To už jsme my dospělí viděli kousek utkání mezi Plzní Roudnou a Horšovským Týnem. Za tu Plzeň hrálo hodně velkých kluků, velmi sehraných. To bude darda..., byli jsem velmi nervózní!) Kluci soustředěne poslouchali...


A pak to začalo. První zápas s Plzní Roudná. Kluci byli opatrní, trochu zaskočení. Po chvíli se vzpamatovali a statečně bojovali. Dostávali jeden gól za druhým, ale vůbec nesmutnili ani nepolevili. Byli občas zmatení z pískání rozhodčího. Co všechno nebyl faul! A taky trestná střílení na naši bránu! Rodiče křičeli do ochraptění, ruce bolely z tleskání po každém parádní zákroku našeho brankáře nebo obrany. (U brankáře soupeře se toho moc nedělo...)

Ve florbale je takové pěkné pravidlo, že pokud je skore s rozdílem 15 gólů, zápas končí. První zápas trval tedy jen dvě třetiny. Pak byla pauza, hrály se dva zápasy. Kluci odpočívali a sledovali, jak se hraje florbal. (Pravidla. Nahrávky.) Rodiče a trenéři v bufetu u kafe a piva projednávali strategii. A už nastupujeme proti Horšáku! Je vidět, že se kluci otrkali. Začali útočit. Často tlačí na soupeřovy obránce. Mnohem lépe brání. Honza blokuje střely v našem obranném pásmu. Adam odpaluje míčky daleko na druhou stranu. Z útočná lajny Kuba, Filip, Standa začíná jít strach. Přihrávka na Standu, ten se rozmachuje, zamíří a góóól!!! Při tomhle gólu křičí celý sál, tleskají dokonce i funkcionáři, rozhodčí a zdravotnice a také nehrající soupeři se svým publikem! A za pár minut dáváme další. Tentokrát se strefil Filip!

My jich dostali sice sedm, ale bylo to NAŠE VÍTĚZSTVÍ.

Třetí zápas byl těžký, protože nastoupili machři z Varů. Ale už to neměli tak jednoduché jako naši první soupeři. Skončilo to 16:1, ale vydrželi jsme do půle poslední třetiny. Bodoval opět Standa!

Na fotografii pořízené po skončení celého turnaje je jasně vidět, jak to kluky strašně bavilo. Měli opravdu radost z každého dílčího úspěchu. Žádné rozčarování, jen úžasný zážitek a pořádná motivace trénovat, hrát, trénovat.

Jak nedostat žloutenku

14. října 2008 v 8:50 | Lucie
V sobotu jsem jela pro Viktorku do Vimperka. Kluci zůstali doma, Petr měl zápas a pak ještě večer oba koukali na fotbal Polsko - Česko.

Ve Vimperku bylo krásně. Babí léto jak má být - modrý nebe, slunce, barevný listy. Nemluvě o babiččině svíčkové.

V sobotu odpoledne jsme šly všechny tři (já, Viki, babi) a pes Max na výlet. Viki šlapala statečně přes dvě hodiny. Odpočinek na louce, kde jsme se válely v trávě a vyhřívaly se na sluníčku. Ochutnaly jsme nádherně zralé, černé trnky, po kterých nám ani nebrněl jazyk. Pak jsme běžely z kopce. Viki si hrála, že lyžuje a spadla. Odřela si ruce a bříško. Plakala ale jen pár minut.

V neděli jsme šly na procházku před obědem už bez babičky, jen s Maxem. Viki pořád brebentila. Za pár týdnů jí bude pět let, ale už mě poučila, že "kdo má smůlu, ten žije, ale kdo ji nemá, ten nežije, víš, mami?" (Babi mi pak řekla, že měla na mysli stromy, já to ale chápala víc lidsky.)

Potom jsme si sedly U křížku a koukaly jsme dolů. Viki povídala, že jí baví takhle sedět a koukat "na ten pěkný svět". Když jsme se brodily úzkou cestou plnou spadaného voňavého listí, dozvěděla jsem se od ní, že "miluje podzimní pocit."

A na mou otázku, proč nezavře pusu, odvětila, že musí pořád mluvit, protože tím se jí dělají v puse sliny, které sjedou do bříška, kde se pak vytvoří devinkcevce (rozuměj dezinfekce), ta jde zpátky do pusy a "nedostanu žloutenku"!

Takže vakcínu nepotřebujem.

Z Vimperka na Skláře a zpět přes Hájnou horu

7. října 2008 v 21:02 tip na výlet
Sice Petr tak půlku cesty Viktorku nesl na zádech, ale i tak to byl moc hezký výlet. Hlavně to podzimní barevný listí a modré nebe a slunce. Je to každý rok, ale to se neochodí.

Přes to břemeno zvládl tentokrát focení Petr.