Někdy na začátku září jsme jeli autem pod Mářský vrch. Pak pěšky směrem nahoru.
Do kopce. Přes vyvrácené kmeny stromů, kameny, dokonce i hradby z kamenů.
Vonělo to tam. Děti se radovaly a lezly jako horolezci (říkaly). Viki ani nechtěla nosit.
Škoda, že jsem zapomněla foťák. Mářský vrch je jedno z mých nejoblíbenějších míst. Je to tam kouzelné, pokaždé jiné.
Nahoře je rozhledna, malá, stará, ale opravená, s vyhlídkou jen na jednu stranu, přes
kamenné moře do krajiny.
Petr a Filip to kamenné moře celé přeplavali!
Já se bála, že si Viki zlomí nohu, tak jsme to obešly.
Musela jsem jí ale namluvit, že tam jsou hadi a pavouci, jinak by chtěla taky "plavat".
Filip si nohu nezlomil a Petr mi říkal, že přeháním. Jojo.
tam to znám, je to opravdu magické místo, dobrý postřeh - pokaždé to tam vypadá jinak, přesto stejně...